Izabella a Harlow neví do čeho se zapletly, jakmile pod své křídla přiberou novou studentku vysoké školy Tatum. Tate byla do všeho zapletená ještě dávno před jejím narozením, aniž by o něčem věděla. Myslela si, že svou rodinu zná, ale začíná o tom s...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
3. KAPITOLA |Tatum Lenoir|
Nesnášela jsem tu tichou domácnost, jenž od soboty panovala v domě Lenoirových. Ovšem také jsem nehodlala začínat žádnou konverzaci, rozhodně už vůbec ne urovnávat konflikt.
Přiznávám, že jsem to s tím alkoholem přehnala, ale každý se jednou opije do němoty.
Tristan se tolikrát opil a prozvracel nocí a já mu nic nevyčítala.
Ráno jsme kolem sebe chodili jako duchové. Oba jsme dělali, že ten druhý není ve sejné místnosti. On se nehodlal omluvit, já taktéž ne. Pochybovala jsem, že se někdy dočkám omluvy, poněvadž on byl z nás dvou ten tvrdohlavější.
Radši jsem jela autobusem, než s Tristanem.
Moc často jsem jím nejezdívala, vlastně tohle bylo nejspíše po druhé, co jsem jím kdy cestovala.
Celý den ve škole bylo pro mě mučení, na něhož jsem nebyla zvyklá. Vždy mě škola bavila. Bavilo mě učit se, ale dnešek byla jedna velká pohroma. Chodila jsem jako tělo bez duše. Nehledě na to, že jsme psali test z angličtiny, který nedopadl zrovna nejlíp, po tomhle víkendu se ani nic jiného čekat nedalo.
A protože jsem celý den nevnímala, nesmírně mě vylekalo, když se mi do cesty postavila vysoká postava.
Věnoval mi svůj klaunovský úsměv, zdál se mi jakýsi ponurý. „Skřítku," hlesl Nikko, než rozpřáhl své paže a zabalil mě do nich.
Do nosu mi udeřila jeho silná vůně smíchaná z aroma whisky a marihuany. Věděla jsem, jak páchne marihuana, poněvadž můj bratr si kolikrát rád zapálil. A to klidně i doma.
Překvapeně pootevřu svá ústa a celá ohromená ho nejistě obejmu nazpět. Zatěkala jsem očima kolem nás, jen abych zjistila, že tu není ani jeden další člen z Calamani.
„Máte v plánu se vy dva usmířit?" odtáhl se ode mě. „To se zeptej jeho. Já se téměř nemám za co omlouvat," odpovím. Zakroutí hlavou a povzdechne si: „Bože, oba stejně tvrdohlaví." „Neznáš mě natolik, abys mohl posoudit, kdo je tvrdohlavější," zamračím se. „Pravda," připustí, „tak pojď se mnou na oběd."
Vytřeštím bulvy.
„Cože?"
„Chci tě víc poznat, alespoň pak budu moct soudit, kdo je tvrdohlavější," zašklebí se. Jenže já stále překvapená jeho přátelskostí, stojím a zírám na něj jako na přízrak.
Byl naprosto odlišný od Nathana, celkově od kluků z Calamani.
„Skřítku, no tak. Jsi Tristanova sestra, budeš teď s námi trávit dost času, tak mi to usnadni a pojď se mnou na to jídlo," prokroutí očima. „Ehm-," začala jsem. „Děláš z toho moc velkou vědu. Je to jen oběd."
