Izabella a Harlow neví do čeho se zapletly, jakmile pod své křídla přiberou novou studentku vysoké školy Tatum. Tate byla do všeho zapletená ještě dávno před jejím narozením, aniž by o něčem věděla. Myslela si, že svou rodinu zná, ale začíná o tom s...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Katherine a James, které považuješ za své rodiče, nejsou tvými biologickými rodiči."
A bylo to.
Dozvěděla jsem se to, čeho jsem se nejvíce obávala. Vehnaly se mi slzy do očí a já to nemohla nijak ovlivnit či zastavit.
„Ti lidé se ve skutečnosti nejmenují Lenoirovi, ale Backettovi, ale ty jsi opravdu Lenoirová."
Celý život jsem žila ve lži.
Byl vůbec Tristan můj bratr?
Srdce mi pokleslo při uvědomění, že možná ani on není moje rodina.
Začínala jsem chápat, proč se k nám rodiče chovali tak, jak se rodiče chovat ke svým dětem nemají. Nebili nás, to ne. Ovšem rodič by měl mít ke svým dětem rodičovský vztah, to oni neměli a já najednou chápala proč. Nebyli totiž našimi rodiči a nebyli schopni vytvořit ani klamnou rodičovskou lásku.
„Kdo jsou teda mí rodiče?" optám se zlomeným hlasem.
„Ne, ne, takhle to nefunguje," řekne další, „Pokud tě chytne modrá, dostaneš jen pár informací o své rodině. Ne, že se budeš ptát na otázky."
„Povíme ti pouze to, co nám přijde vhodné. Smůla, koťátko, ale ještě máme jednu hru," oznámí mi další, „a tohle bylo vše, co ti můžeme momentálně říct."
„Na víc nejsi připravená."
Pohltila mě záplava negativních emocí. Smutek se smíchal se vztekem. Najednou jsem nevěděla, jestli jsem více smutná anebo naštvaná. Míchalo se to ve mně jak v nějakém mixéru. Jak moc jsem po nich chtěla začít křičet, vynadat jim. Tolik jsem toho chtěla udělat.
Byl to na mě velký nával.
Tak obrovský, že můj mozek to nezvládl vstřebat.
A prostě vypnul.
Pohltila mě ta známá temnota, ticho, chlad a klid.
Přišlo mi, že uběhla jen chvilka, než mé vědomí začínalo přicházet k sobě. Protřela jsem si prsty oči ještě dřív, než jsem je vůbec otevřela. Hlavou mi projel tlak. K mým uším doléhala tlumená hudba. Obočí se mi stíhlo k sobě. Posadila jsem se a zamrkala na okolí. Jakmile se mi podařilo zaostřit, rozpoznala jsem svůj pokoj.
Vylezu z postele a zamířím k Tristanovi, ovšem na má chodila se něco nalepí. Shlédnu dolů a uvidím kus papíru. Popadnu ho do ruky a mé oči přelétnou po škrabopisu.
„Radíme ti, abys o nás nikomu neříkala."
Srdce mi zatluče hlasitěji.
Rozhlédnu se okolo sebe. Nebyl to sen. Bylo to skutečné a oni byli v mém domě. V mém pokoji. S ničím nebylo pohnuto, nic nechybělo – nic neukradli. Peníze očividně nebyly jejich prioritou.
