Ahojky, tohle je zkrátka jednodílovka kterou jsem psala ve škole na hodině češtiny.
Zadání bylo minimálně 10 vět na téma "Na toto setkání jen tak nezapomenu." Je to oficiálně první český příběh který vydávám. Speciálně pro vás jsem to malinko prodloužila a přidala prolog.
Pravděpodobně to takto nechám a označím za dokončené, pokud by tu bylo hodně lidí a ⭐️ zvažovala bych další příběh.
[Prolog]
Byl jsem ve městě nový. Má matka dostala práci v New Yorku, takže jsme se stěhovaly. Měl jsem vlastní byt ve stejném městě, ve stejném paneláku, jako má matka. Školu jsem měl dostudovanou a neměl chuť dělat nic velkého. Podal jsem si životopis do nejbližší kavárny a užíval si klid.
[první a poslední kapitola]
Je sobota a já pracuji za kasou. Teresa vaří dýňová latté a venku je nepříjemně studené počasí.
"Co myslíš Tereso, bude pršet?" Zeptal jsem se když odevzdala objednávku.
"Viděla jsem tě koukat na předpověď počasí, tak pět minut zpátky. Žádné sázky nepřijímám." Jen jsem se tomu zasmál.
Dobře, půjdu sklidit ze stolů, tak to tu zatím nezbourej.
Teresa tu pracovala déle než já, co se však týče praxe, vedu.
S myšlenkou na mé předchozí zaměstnání jsem uklízel po stolech.
Chtěl jsem odnést prázdné skleničky zpět na bar, když v tom mě někdo srazil k zemi.
Srdce mi vynechalo úder, když jsem slyšel první skleničku prasknout. Chtěl jsem se podepřít na rukách a zvednout se, ale jediné co se mi povedlo bylo zabodnout si
průhledný střep do dlaně. Sikl jsem a střípek vyndal.
Až poté jsem si uvědomil kdo naproti mě seděl na kolenou, s vystrašeným výrazem.
"T-Thomasi ??"
Byl to on. Na jeho tmavě hnědé oči jsem nezapomněl. Nemohl jsem.
Byli jsme nejlepší přátelé už od školky.
Trávili jsme spolu každé odpoledne a každý víkend. Měl jsem pocit že jsme nerozdělitelní.
Mýlil jsem se. Thomas se odstěhoval. Jeden den bylo všechno v pořádku, a druhý mi říkal že pozítří odjíždí. Pamatuju jsi jak jsem seděl na jeho posteli, zatím co on si uklízel věci do krabic.
Ten den mi dal prstýnek na přívěšku. Měl jsem pocit že mi vypálí díru do hrudi.
Bylo nám tak jedenáct.
Zlomilo mi to srdce, ale on je teď tady a přede mnou, a usmívá se.
"Ahoj, Newte. ."
308 slov
