Lidé říkají, že jsem divná, samotářská, pomatená a nejspíš i nebezpečná. Ale já jsem silná. Silnější než většina. Já vidím. Vidím a slyším ty, kteří už budou mlčet navěky. Nikdo neví, jak moc jsem nebezpečná. Nikdo neví, kde moje schopnosti končí. Ani já ne. Jen v jednom jsem si jistá. Ti, kterým naslouchám, jsou každým okamžikem silnější, časem mě pohltí a stanu se jednou z nich. Už takovou dobu cítím ten neustálý pocit úzkosti. Nevím, jak je to dlouho. Roky pro mě vůbec nic neznamenají. Čím častěji používám svou moc, tím pomaleji stárnu. Běhám jako vítr, jsem tichá jako stín a smrtící jako jed. Někdo by obětoval vše, aby získal mé schopnosti, ale já bych svůj život nikomu nepřála.
Myslím, že mi bylo asi třináct. Byla noc, hvězdy jasně osvětlovaly oblohu, ale měsíc chyběl. Pak jsem je uviděla. Ty, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy neuvidím. Netušila jsem, o co jde, ale bylo mi jasné, že to nebude nic dobrého. Zatlačila jsem vzpomínky na ně do nejtemnější hloubi své mysli. Jenže pak umírali další. Ti nejdůležitější ze všech. Snažila jsem před nimi skrýt, ale marně. Bylo jich příliš mnoho, než aby to byla náhoda. Nakonec mi to došlo. Zemřeli proto, abych objevila své schopnosti a naučila se je používat. Abych ochránila těch několik málo blízkých, kteří mi ještě zbyli, utekla jsem. Jednoho dne jsem zmizela jako ranní rosa. A tam v těch hlubokých lesích jsem otevřela svou mysl. Zapomněla jsem na svou minulost a zaposlouchala se do hlasů mrtvých. Trvalo dlouho, než se mi povedlo překonat tu strašnou bolest hlavy a promluvit s těmi, které jsem osobně nepoznala a ještě déle než jsem objevila zvířecí stránku své osobnosti. Stala jsem se šelmou. Gepardem bezcílně putujícím po lesích. Pak za mnou začali chodit sami ze své vůle, aby mě připravili na mé poslání. Protože svůj osud si nikdo nevybírá.
Bojím se. Můj strach sílí s každou vteřinou. Nastal čas ohlédnout se do minulosti. Naplnit svůj osud. Luxia, tak jsem se jmenovala. Jméno plné naděje. Až příliš pro někoho tak temného, jako jsem já. A přesto mě vystihuje. Když se zatáhnou černé mraky a ocitnu se v jejich moci, stáhnu se do svého nitra. Tam stále plápolá drobný plamínek, světlo a život mezi mrtvými. Ten, který mě drží při životě a který nakonec také uhasne. Teď už vím co je mým úkolem. Nejspíš to nedokážu, ale musím to zkusit. Obětuji svůj plamen. Je to ironie. Hodlám povolat smrt, abych zachránila život. Otázkou je, jestli jsem dost silná a udržím moc pod kontrolou. Jestli ne, tak mě pohltí a v horším případě i všechno ostatní. No a co, raději shořet než vyhasnout. Za tři dny. Mám tři dny a tři noci abych udělala to, čemu jsem se tak dlouho vyhýbala. Pak vyprší čas.
Běžím a pořád zrychluji. Po těle se mi rozlévá teplo. A najednou už nemám dvě ale čtyři nohy. Zarývám tvrdé drápy do země. Jsem rychlá jako vichřice. Nikdo nikdy nebyl rychlejší. A díky jejich síle mohu běžet, jak dlouho budu chtít. Tak dlouho, jak bude třeba, abych měla alespoň malou šanci uspět.
