Někde na pokraji snů a reality...
Stojím na přídi a vítr mi cuchá vlasy. Dívám se, jak kýl lodi rozráží jednu vlnu za druhou. Otočím se a prohlédnu do šedých očí kapitána. Projede mnou zachvění, které pocítím vždy, když je na blízku.
„Pořád jsi mi neřekla, proč chceš abych tě vysadil už v té zátoce. Nikde v okolí není nic než les.“ zeptá se s úsměvem na rtech. Kdyby věděl, jak moc se mýlí. Po několika kilometrech les začíná ustupovat až zmizí úplně. Dál se táhne pásmo sopek, z nichž velká část je stále aktivní. A tam se setkáme.
„Mám k tomu své důvody kapitáne a to vám musí stačit.“ Odseknu. „Nezapomeňte, na čem jsme se domluvili. Až budeme na místě zaplatím vám druhou polovinu smluvené částky.“
Sehnat loď plující mým směrem bylo snadné, ale najít kapitána ochotného zakotvit v zátoce Desertas bylo téměř nemožné. Nabídla jsem více než trojnásobek obvyklé ceny, ale i tak o tom nechtěl nikdo ani slyšet. Nakonec jsem měla štěstí, ale trvalo téměř dva měsíce, než jsem konečně vyrazila. Snad nepřijdu pozdě.
Odvrátím se a dál se snažím proniknout pohledem až do mořských hlubin. Kapitán chytne pramínek mých rudých vlasů a namotá si ho na prst. Spěšně o krok ustoupím. Vlasy my vyklouznou z prstů. Pomalu spustí ruku podél těla a vyčkávavě se na mě dívá. Opětuji jeho pohled a snažím se do něj vložit všechen spalující žár v mém nitru. Na chvíli vidím v jeho očích svůj odraz. Rozevláté rudé vlasy a oranžově žhnoucí oči. Pak se na mě ušklíbne a odvrátí se. Slyším vzdalující se klapot jeho vysokých bot na vyschlých prknech paluby. Když jsem si jistá, že je dost daleko zhluboka se nadechnu a pokusím se urovnat si rozbouřené myšlenky. Podle odhadu prvního důstojníka, staršího muže, který více než dvě třetiny svého života strávil na moři, bychom měli do zátoky dorazit asi za pět dní, pokud vydrží vítr. Se skříženýma nohama si sednu na zem a pozoruji nějakého velkého ptáka kroužícího vysoko nad námi. Možná je to albatros, ale nejsem si jistá. Nikdy jsem neměla ráda ptáky. Nejdou chytit.
O šest dní později
Loď Orbis pomalu vpluje do zátoky a zakotví přibližně uprostřed. Na pokyn prvního důstojníka posádka spustí člun. Rychle seběhnu do podpalubí a přes rameno si hodím batoh s několika nejnutnějšími věcmi. Naposledy se rozhlédnu po malé kajutě a vyběhnu zpátky na palubu. V zádech cítím upřený pohled. Neotáčím se. Po provazovém žebříku slezu do člunu, kde už čeká jeden z veslařů i kapitán. Veslař zabere a člun na vlnách ihned ožije.
Nepřítomně si prohlížím břeh pokrytý malými oblázky i většími kameny a znovu si v hlavě přehrávám svůj plán. Celou noc jsem nespala a snažila se vymyslet jiné řešení, ale na nic jsem nepřišla. Kameny zaskřípou, jak člun vyjede na břeh. Při tom zvuku sebou trochu trhnu. Veslař se na nás tázavě podívá. Rychle se zvednu a seskočím na zem. Popojdu několik kroků směrem k lesu a vdechnu mísící se vůni stromů a soli. Kapitán prohodí několik slov s veslařem a pak pospíchá za mnou. Rychlým krokem opustím pláž a vejdu do zeleného přítmí lesa. Na chvíli se zastavím a hledám správný směr. Pak vyrazím přesně na druhou stranu. Za sebou slyším praskot větví a tiché nadávky. Pobaveně se ušklíbnu. Lidská nešikovnost mě vždycky pobaví.
Když usoudím, že jsme dost daleko, zastavím a počkám až mě to nemehlo dožene. Na tváři má mělký škrábanec a ve vlasech listy. Znovu pohlédnu do těch očí, které jsem si v posledních dnech tolik zamilovala. Musím vynaložit všechno úsilí, aby ta slza nepřetekla. Nemám ani na zaplacení slíbené částky natož na to, abych si koupila mlčení. Je jen jediný způsob, jak zajistit, že nepromluví. Přesvědčuji sama sebe. Vnímám zrychlený tep svého srdce a snažím se zhluboka nadechnout. Teď nebo nikdy. Zavřu oči a skočím vpřed.
Mohutné drápy se zatnou do teplého masa. Cítím krev. A ten křik. Zaplní mi celou mysl, až nevnímám nic jiného. Jeho křik je mým křikem, jeho bolest je mojí bolestí. A pak umlkne. Kousek odstoupím a se zvláštním uspokojením spojeným s nechutí si prohlédnu své dílo. Myslím, že křičel dost za nás za oba. Za pár hodin se posádka odváží vylézt na břeh. Vyzbrojí se vším, co jim padne pod ruku a začnou pročesávat les. Najdou tady jeho a budou si myslet, že ta šelma mé tělo někam odvlekla nebo rovnou snědla. První důstojník převezme velení, konečně bude spokojený a o mně se nikdo nedozví. S tímto vědomím se otočím, popadnu batoh do zubů a vydám se směrem, odkud jsme přišli. Správným směrem.
Za několik hodin na stejném místě
Násada od vesla rozhrne větve. Z porostu vykoukne kormidelníkova hlava. Ozve se tlumený výkřik zděšení.
O chvíli později
K tělu přistoupí pět mužů. Všichni nakrčí nos, když je ovane pach mrtvoly. Při jejich pohybu se do vzduchu vznese hejno much. Nejstarší z nich vedle mrtvého poklekne a pečlivě si prohlédne stopy po drápech a zubech. "Tygr" řekne, když se znovu napřímí. Otočí se a neúspěšně se pokusí schovat vítězoslavný úsměv. Čekal tak dlouho...
Když vyjde z lesa na pobřeží, uvědomí si znepokojivou skutečnost, kterou ve své radosti zcela přehlédl. Ta rusovlasá děvka zmizela.
