Pomsta Mafie: Příběh lásky a nenávisti

Kapitola 3

Začala jsem bušit na dveře a neustále jsem se je snažila otevřít. V tu chvíli někdo auto odemkl a otevřel mi.

„Vidím, že už jste vzhůru," pronesl muž v černém.

„Co? Kdo jste?" zeptala jsem se se zatajeným dechem.

„Brzy vám vše vysvětlíme, ale domů se teď nějakou dobu nedostanete," zakroutil hlavou a vytáhl mě z auta ven.

„Hej! Okamžitě mě pusťte!" ječela jsem na něj. Držel mě pevně za paži a zabouchl za mnou dveře od auta. V tu chvíli jsem si všimla svého řidiče, jak stojí vedle dvou mužů u letadla. Všichni měli nasazené sluneční brýle a na sobě černá saka. Tak moment.

Než jsem stihla cokoliv říct, ten chlap mi v rychlosti dal kus látky přes obličej. To už jsem upadla do spánku.

Po nějaké chvíli jsem pomalu otevřela oči. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, ale byla jsem si dobře vědoma toho, že jsem uvnitř soukromého letadla. Bolela mě hlava. Chtěla jsem se zvednout, ale bezpečnostní pás mě hned zarazil. Z okénka jsem zahlédla, že jsme už ve vzduchu. Co se vlastně stalo?

„Už ses probudila. Promiň, ale jinak bychom tě dovnitř nedostali," promluvil na mě mužský hlas anglicky s italským přízvukem. Když jsem k jeho hlasu zvedla pohled, uviděla jsem před sebou sedět vysokého muže v tmavém obleku. V ten moment mi došlo, že je to ten z baru, ten, který stál v odrazu zrcadla v butiku v Positanu. Měl na sobě černé sako, bílou košili a sledoval mě studeným a soustředěným pohledem, z kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„Grazie, Marco," řekl jednomu z mužů, který mu podal sklenici vody.

„Myslím, že by ses měla napít," přikázal a natáhl ke mně ruku se sklenicí.

„Je to další způsob, jak mě otrávit?" potichu jsem na něj zasyčela skrz zuby, ale ještě jsem se cítila dost omámeně.

„Neotrávili jsme tě. Jen jsi na chvíli usnula," bránil se muž s italským přízvukem.

Lehce jsem zatřásla hlavou a podívala se zpátky z okna. Pomalu postavil sklenici na stolek.

„Kdo jste a co po mně chcete?" zeptala jsem se ještě s knedlíkem v krku.

„Všechno ti vysvětlím, až přistaneme na Sicílii," oznámil mi, jako by se vlastně nic nedělo, a zabořil se zpátky do sedadla.

Znovu jsem se na něj podívala a přimhouřila oči.

„Na Sicílii? O čem to mluvíte? Musím se vrátit do Prahy. Tam mělo letět moje letadlo," vyjekla jsem a cítila, jak mě začal popadat vztek.

„To nepůjde," zakroutil hlavou.

„Řekněte mi hned, kdo jste, nebo vám slibuju, že na vás zavolám policii," pohrozila jsem mu a začala se pomalu víc probouzet. „Tohle je únos!"

„Policie ti v tomhle nepomůže, zlato. Věř mi a uvidíš, že se ti nic nestane," snažil se mě ujistit s lehkým úsměvem.

„Poslouchejte, můj řidič mě měl odvézt na normální letiště," řekla jsem a nespouštěla z něj oči, načež on jen pokrčil rameny.

„To ani nebyl tvůj řidič. Patří k nám," prozradil mi. „Jestli si vzpomínáš na ten večer v baru, jak jsi nás zahlédla z toho kopce?"

„Takže jste to byli vy...," řekla jsem tišeji.

„Myslel jsem, že ti to už došlo," zamračil se a naklonil hlavu ke straně.

„Co jste udělali tomu chudákovi?"