Zplozenec

Moje první vzpomínka je světlo na konci tunelu. A do toho nějaký hlas říká nějaké mamince, aby tlačila, že už vidí hlavičku.

A pak už jsem byl na světle, které mě pálilo v očích, a cítil jsem nepříjemný chlad, na nějž jsem nebyl zvyklý.

Ruce, které mě držely, se najednou zděšeně odtáhly. Urychleně mě položily na tvrdou plochu, aby se mě nemusely dotýkat.

„Sice jsme na ultrazvuku viděli určité zvláštnosti, ale tohle!" vyděsil se ten hlas. „Sestro, udělejte hned odběry krve a pošlete to na rentgen! Je mi jedno, že je to tak malé, tohle prostě nemůžeme nechat být!"

Vtom jsem ucítil, jak kdosi přerušil mé spojení s matkou. Náhle jsem byl sám a nemohl jsem se na nikoho spoléhat.

A to mě naštvalo. Místo aby byli pyšní na nový život, který právě začal, děsí se mě a nechtějí se mnou nic mít.

A tehdy jsem poprvé poznal svou sílu. Pocítil jsem k tomu hlasu nenávist a přál jsem mu vše nejhorší.

„Doktore!" ozval se náhle vyděšený výkřik. „Asi má infarkt nebo co! Zavolejte primáře!"

Co tady ten druhý hlas tak ječí? Zvuk, který vytváří, je příliš vysoký a přímo rve uši! Nemá právo rušit mě, když si zvykám na nové prostředí!

„Proboha, sestro!" ozval se jiný hlas. „No tak, proberte se! Přece nám tady během chvíle neomdlí dva lidi!"

Neomdlí... Ten hlas snad ještě věřil, že se někdy probudí.

„To on!" došlo náhle hlasu a zaměřil svou pozornost na mě. „To dělá on! To on je zabíjí!"

Výborně, hlasu už došlo, že se neproberou!

Vtom mě někdo něžný a příjemný vzal opatrně do dlaní. „Tak pojď, miláčku," zašeptal krásný hlas a vzal mě pryč.

Byl jsem rozhodnutý nechat se odnést daleko z tohoto deprimujícího prostředí, kde každý křičí, a chtěl jsem odstranit každého, kdo by nám blokoval cestu. A také jsem věděl, u koho začnu.

Konečně utichlo frenetické volání a za námi dopadlo na zem třetí tělo.

Cítil jsem, jak rostu. Zdálo se, že matku děsím, protože se vyvíjím rychleji, než bych měl.

Přesto mě ale měla ráda a dělala vše pro to, abych byl šťastný. Pokaždé, když jsem chtěl, mi vyprávěla příběh o tom, jak ji unesli tvorové z vesmíru - ona jim říkala mimozemšťané - a vložili do ní mě, křížence lidí a jich. Mám být posel nové a společné budoucnosti.

Jednou večer jsem po ní chtěl, aby mi zase vyprávěla tenhle příběh, jenže ona se mi náhle vzepřela.

„Už jsem unavená a tys ho stejně slyšel už milionkrát," odmítla mé přání a chtěla odejít.

Ale vždyť po ní chci jenom tak jednoduchou věc! Znovu jsem zopakoval své přání, tentokrát důrazněji.

„Ne!" šokovala mě svou odpovědí. „Už se musíš naučit, že nedostaneš všechno, co chceš! Někdy se musíš určitých věcí vzdát!"

Avšak já nejsem jen tak někdo, já jsem přece výjimečný! Jsem poslem nové budoucnosti! A mám snad právo na jeden příběh!

Zkusil jsem to ještě naposledy, ale dostalo se mi stejné odpovědi: „Musíš se naučit, že někdy je nezbytné se něčeho vzdát!"