Uvězněna v mysli

1.

Probudila jsem se. Seděla jsem na posteli v ložnici, kde spávají mí rodiče. Tentokrát tam ale oni nebyli. Jen já, sama. Cítila jsem se divně, všechno kolem mě mi připadalo tak cizí, i když jsem si byla jistá, že jsem doma. Po bílých stěnách ložnice poletovaly děsivé stíny, které se mi nepodařilo rozeznat. Co to může být? Najednou jsem ucítila něčí přítomnost. Slyšela jsem křik. Nebo jsem snad křičela já? Schovala jsem se pod deku jako malé vystrašené dítě a čekala, co se bude dít dál. Křik neustal, přidal se k němu vzlykot. Z ničeho nic mě zasáhla hrozná bolest hlavy, jako by se mi ji někdo pokoušel rozdrtit holýma rukama i přes měkkou peřinu, pod kterou jsem se tak statečně ukryla. „Dost!", chtělo se mi zakřičet do nekonečné tmy, ale nemohla jsem vyslovit ani hlásku. Byla jsem paralyzovaná. Po chvíli vše ustalo, bolest, křik, strach. Opatrně jsem odkryla peřinu, i stíny ze stěn zmizely. Z ložnice jsem zahlédla známé světýlko z kuchyně spojené s obývákem. Pohybovala se tam postava, žena plnější postavy oblečená ve svém domácím overalu, krásná, s hnědými vlasy vyčesanými do culíku. Mamka! Rychle jsem vstala, až se mi zamotala hlava a běžela jsem za ní. Dělil nás od sebe asi jen metr. Když se naše pohledy setkaly, vycítila jsem, že něco není v pořádku, jako by to ani nebyla ona. Na chvíli tam stála jako tělo bez duše a nepřítomně se na mě dívala. Najednou jsem si to všechno uvědomila, myšlenky se na mě valily jako ledová lavina, pod kterou bych možná zůstala ležet navždy, kdybych se nezačala ptát: „Jsem ve snu?", odhodlala jsem se mamky zeptat a doufala v kladnou odpověď. Pouhé ano by mi bohatě stačilo. Potřebuji od té noční můry utéct daleko pryč a nikdy už se nevracet. „Ne", odpověděla mi skoro neslyšně. Panikařím. Když nejsem ve snu, tak kde to ksakru jsem. V realitě být nemůžu, to už vím a taky to cítím, i když teď už si nejsem vůbec jistá, jestli dokážu rozpoznat realitu od snu. Je tohle snad lucidní sen? Sen, ve kterém jste si vědomi toho, že se nacházíte se snu? Ale tohle je noční můra! Přemýšlím. Tak co když jsem... ve spánkové paralýze? Té myšlenky se zděsím. Nechci tady být! Nechci prožívat spánkovou paralýzu! Ne zase! Mamka se bez života začala potloukat po kuchyni. Vypadala jako by něco hledala, přitom tam jen tak pochodovala ze strany na stranu. „Jsem ve spánkové paralýze?", zeptám se se sevřeným hrdlem. Mamka o mě nezavadí ani pohledem, upřeně se dívá do země, pak jemně a bezmyšlenkovitě přikývne. Ano. Co mám dělat? Jsem uvězněná ve své vlastní mysli, nevím, jak mám najít cestu zpátky. V tu chvíli se všechno kolem mě začalo hroutit, špatně jsem viděla, zůstala se mnou jen černočerná tma. Omdlela jsem? Najednou už ležím ve své posteli v pokoji. Nemohu se hýbat. Cítím se jako přikovaná. Tělem mi pulzuje nepopsatelná bolest. Potřebuji pomoc! Musím se dostat z těch nejtemnějších chodeb mé mysli zpátky do reality. Křičím. Křičím znova, ale nikdo mě neslyší. Nikdo tady se mnou není. Jsem sama. Není tu nikoho, kdo by mě přišel zachránit, uklidnit mě. Asi zde zůstanu navždy. Navždy pohřbená ve své mysli.