"Opravdu jsme koupili vše?" ptal jsem se Toma. Už jsem celkem ve stresu. Do odjezdu zbývá pár dní a mně, přijde, jako bychom nic neměli. Rodiče mě taky zrovna dvakrát neuklidnili "Plechovky s jídlem, rýže, voda, salám,..." odškrkával Tom ze seznamu. Po delší odmlce se usmál :"Měli bychom mít vše." "To jsem si oddechl. Jestli se něco posere..." v půlce věty mě Tom zastavil : "Tak to vždycky nějak vyřešíme, ne? Víš, že jsme se vždycky ze všeho dostali. Maturita byla zatím největší překážkou, ale když jsme zvládli Hegerovou, tak nás jedna chybějící plechovka snad nezabije." "Snad jo." usmál jsem se na něj. Vždycky mě překvapí, jak dokáže být v klidu. Máme odjet na měsíc někam do háje a on dělá jako by nic. Asi si všiml mého starostlivého výrazu a položil mi ruku na rameno. Cítil jsem jeho teplo dlaň na mém rameni. Podíval jsem se mu do očí, které mě aspoň trochu uklidnili. "Všechno bude v pohodě. Mobily u sebe máme, peněz máme taky dost, tak se není čeho bát. A pokud se nás někdo pokusí zabít... tak doufám, že první půjde po tobě." Stále jsem se mu díval do očí a viděl jeho čím dál tím větší nadšení. "Nezapomeň, kdo tady vykouří cígo za 3 minuty, takže by ti dřív došel dech, než bys stihl utýct. " Jsem rád, že jedu zrovna s ním. Pár ztřeštěných akcí už má za sebou a ví, co je potřeba.
"Taky se tě ptali rodiče, jestli není divný, že jedeme spolu...jako dva kluci?" zeptal jsem se ho. "Ne. Proč by se na to ptali?" hodil na mě tázavý pohled. "Jen že našim to přišlo trochu divný..."Bylo mi dost trapně. Ne jenom kvůli tomu, že jsem se ho právě zeptal na takovou otázku, ale i protože mu došlo, že mi to utkvělo v hlavě. "Jako chápu, že jim to připadá divný, ale známe se už tak dlouho..." uklidnil mě.Zase se do mě zahleděli jeho oříškové oči. "Víme, o sobě všechno a vím, že my fakt teplí nejsme." usmál se na mě. "To máš fakt."