„Miluješ mě ještě?" „Už ne..."

1.část

Ahoj, nová povídka je tu!
Druhou povídku mám rozepsanou a popravdě asi tak dlouho zůstane.
Každopádně si užijte tuto. A omluvte mojí (hodně) špatnou aktivitu.😘

Sid ráno vstala se skvělou náladou. Nasnídala se, oblékla se a vyrazila do práce. Šla za paní ředitelkou. Odhodlaně, pyšně a hlavně se skvělým pocitem že se jí daří její plány. A že se její sny plní do poslední maličkosti. Zaklepala a počkala na výzvu paní ředitelky ze může dovnitř.
S: „dobrý den" řekla plná elánu a nasazení.
Př: „dobrý den slečno Novotná. Vaše pracovní oblečení máte v šatně. Smlouva podepsána. Za mě je to vše jen, představila jste se jako Anna. Má to důvod?"
S:„no... má utekla jsem od rodiny. Práci tady by mi nedovolili a já chci pracovat v zoo tak jsem si to zařídila jinak. Řeknete jim to?"
Spadl ji úsměv ze tváře. Protože by se její plány které ještě před malou chvílí vycházeli zhroutili v začátcích.
Př: „Anni, já si myslím že se to dalo vyřešit jinak ale líbí se mi že jste se jim postavila alespoň takto. Ale pokud se zeptají jestli tu pracujete tak jim lhát nebudu."
S: „děkuju." Usmála se.
Př: „tak běžte a pevný nervy ale Adam není špatný."
S: „dobře, nashledanou."
Sid procházela zoo aby našla pavilon. Pavilon plazů který má jasného pána. Pána který se každého straní. Pána o kterém nikdo skoro nic neví. A kolují o něm jen nějaké hnusné fámy. Adama.
Natěšená vešla do pavilonu a nahoře na vyvýšeným balkónku uviděla muže. Muž který podle okolností byl asi Adam.
Adam ani nezaregistroval že tam Sid stojí. Jak by mohl když tam stála jako opařená. Z toho že vidí kluka který byl jako z pohádky. Krásný, svalnatý a tím že do teď vedl pavilon sám tak musí být i pracovitý. A to ho zatím viděla jen ze zádu. Jak bude teprve vypadat ze předu?
Adam se otočil. A hned začal mluvit.
A:„tady nemá..." zarazil se ale ne na dlouho. „to snad není pravda to sem fakt jdeš pracovat?? Sis mohla vzít rovnou třpytivý psaníčko s růžovými
kamínky aby ti to ladilo k nehtům a make-upu." Ono se to nezdálo ale Adam dříve na pár večírcích byl, takže ví jak to chodí. Tenkrát po jedné slečně koukal, chtěl ji oslovit, představit se jí, bavit se s ní a později i něco více. Když byl rozhodnut oslovit ji na jednom večírku, tak se stalo to s rodiči a to ho sebralo natolik že si uvědomil že nikdy nechce nikoho stratit a už vůbec ne svoji dívku po které už dlouho pokukoval. A tak se odhodlal na ni promluvit. Jenže dívka která se pořád usmívala, byla krásně upravená a vypadala mile ho odpálkovala a to dost hnusně, takže ho to úplně dorazilo.
S: „ano jdu sem pracovat a ty další věci by mě ani nenapadly. A jinak jsem Anna, Anča."
A:„hm... to si nejsem jistý."
Sid spadl úsměv hned co na ni promluvil. Ale jak se do ní začal navážet, přešla od zaraženého obličeje k bojovému. A proto že ji Adam neznal tak si toho ani nevšiml a když se chtěl otočit zpět k terárku Sid začala útočit.
S:„děláš si ze mě srandu?! Já jsem tady ani ne pět minut a ty už po mě řveš! A to jsem ještě ani nic neudělala!" Chtěla pokračovat ve svém útoku ale Adam se stihl oklepat z překvapení co si k němu dovolila. A že na to opravdu zvyklí nebyl. Jak by mohl když pro každého byl násilník, kriminálník a psychopat. Každý kolem něho našlapoval opatrně, netušili co od něj čekat. Nikdo ho neznal. Před každým se uzavíral. Teda kromě svého dědy. I když taky to nebyl tak vřelí vztah jako když měl Adam ještě bezstarostný život a než se mu rozsypal v základech. Nebylo to kvůli tomu že by mu nevěřil jako všem ostatním ale kvůli tomu že se Adamův děda dokázal přenést přes smrt svého syna a snachy ačkoli ho to bolelo jako Adama. Adam to zatím nedokázal a myslí si že už nedokáže ale právě tento okamžik mu přinesl do života někdo kdo to dříve nebo později dokáže. Sice to tak nevypadá ale tohle nebude jen týden s nějakou holkou která má přebujelí sny o tom pracovat v zoo a Adam jí je hned vzápětí zničí svojí nenávistí k lidem.
A: „no vidíš už pět minut máš pracovat a místo toho tady řveš a zvířata se tě děsí a já se jim nedivím. Tebe poslouchat je fakt hrůza." Řekl důrazně.
S: „j-jo" řekla zaraženě protože měl takový pevný až výhružný hlas.
On se otočil a dál chtěl pracovat ale ozvalo se  „ale co mám dělat?" „ach jo" řekl tiše že to skoro neslyšela. Znovu se k ní otočil „běž pro zelí do skladu a dej ho želvám, dej jim vodu, ukliď terárko a potom je spolu zvážíme." Řekl už ani ne tak napjatě, ani naštvaně ale s oddychem. Má toho plné kecky, nemá čas na nějaký relax který by opravdu potřeboval zvlášť když cítí že na něj jde další vlna Malárie. To že by ale potřeboval relax, ale je fakt který si nechce připustit. Utápí se v minulosti, skoro nespí buď nechce protože radši pracuje a když už spí, tak se moc nevyspí kvůli nočním můrám z války. Zkratka svůj život nezvládá. Potřeboval by někoho o koho se může opřít když potřebuje. Zároveň by se ten někdo opíral i o něj a on by tak cítil že není jediný komu se dějí špatný věci. A později by se dal asi i dohromady. Ale to se nestane... nebo je to hodně daleká budoucnost? Každopádně pro něj existuje jen první možnost a ta druhá by ho ani nenapadla.
S:„dobře" řekla a rychle odešla, protože co se teď stalo nechápala ani z malé části. Chvíli byl zlý, potom nepříjemný a nakonec byl takový divný- neduchapřítomný?.
Sid odešla do skladu.

První část nové povídky. Jak se to bude vyvíjet dál?❤️