Zpod popela

I.

„Ne, ne, to nemůže být pravda!" zasténala mladá dívka, načež se rozeběhla k oknu, kde složila ruce do dlaní. Zpoza nich se ihned vykutálelo několik drobných korálků slz.

„Moc mě to mrzí, Larett," povzdechl si muž stojící ve dveřích na druhé straně místnosti. ,,Jestli tě to uklidní, odteď budeme dělat maximum pro to, aby k takovým věcem nedocházelo. Tohle byla poslední kapka. Žádná z těch zrůd už se k našim lidem nepřiblíží."

„A to mě má jako uklidnit?" vykřikla mezi vzlyky. ,,Proč jste nenasadili maximální ostrahu už před týdnem, kdy se něco takového stalo poprvé? Kolik obětí bylo potřeba na to, abyste si uvědomili, že město a jeho okolí je potřeba chránit pořádně? Tohle se vůbec nemuselo stát!"

„Larett, já-"

„Co ty, hm? Jsi jeden z velitelů těch nejelitnějších jednotek a dopustíš, aby se stalo něco takového. U mě jsi skončil, Kassane. Zmiz mi z očí."

Oslovený se nijak nebránil. Udělal chybu. A byl si toho vědom. S povzdechem se otočil na patě, zavřel dveře do místnosti a šel si svým směrem.

Laretta pohlédla na noční nebe. Většinu času na něm zářily tisíce hvězd, ale nyní bylo zataženo. Pohled do prázdné temnoty v ní vyvolával neklid. Bála se, že ve tmě uvidí něco, co by mělo zůstat nespatřeno. Zatáhla závěsy a přesunula se do postele.

„Dokud neuvidím tvoje mrtvé tělo, neuvěřím, že jsi opravdu pryč," zamumlala si pro sebe. Z tváří si otřela již studené slzy a zachumlala se do peřin.

Nemohla usnout. Celou noc se převalovala ze strany na stranu. Musela na něj stále myslet. Třeba existuje nějaká šance, že přežil, pomyslela si. Uklidňovala se řečmi o tom, jak silný a hbitý byl. Avšak před démony nedokázal utéct téměř nikdo. A pokud ano, bylo to spíše dílo štěstí a náhody než fyzické zdatnosti.

Také si vzpomněla na Kassana. Uvědomila si, že na něj byla až příliš hrubá. A že jí tyto informace ani neměl říkat. V popisu práce to má zakázané. Ale to i tak udělal. Myslel si, že by to měla vědět.

Za rozbřesku se i po necelých třech hodinách spánku cítila živější než kdy předtím. Byla odhodlaná zjistit pravdu sama. Zhluboka se nadechla a začala konat.

Převlékla se z saténových šatů do kožené tuniky. Každou tkaničku dobře utáhla, aby nikde nic neplandalo. Za opasek si uložila několik drobných házecích nožů. Nakonec si upletla cop, aby jí její dlouhé vlasy nepřekážely. Uchopila ostrý jednoruční meč, zastrčila jej do pochvy u levého boku a nenápadně se vytratila z domu.

Měla štěstí, že bydlela na okraji města. Šance, že na sebe upoutá nechtěnou pozornost, byla díky tomu značně menší, než kdyby se ozbrojená musela prodírat davy lidí v samotném srdci.

Její cesta vedla k západní bráně, kde se ta hrozná událost stala. Musela si pospíšit. Rozhodla se použít zkratku vedoucí přes stoky. Došla ke kovové mřížce uprostřed chodníku, odklopila ji a seskočila dolů. S uzavíráním otvoru se nijak nenamáhala. Byla si jistá tím, že za ní nikdo nepůjde.

Ve stokách byla naprostá tma. To pro ni nepředstavovalo žádnou překážku. Ze stojanu, visícímu na kamenné zdi, vyndala louč, kterou jedním škrtem ruky zapálila.

„Za těch pár hodin, kdy jsi mě něco opravdu naučil, jsem opravdu ráda, Kassane," zašeptala a rozeběhla se směrem k cíli.

Stoky znala jako své vlastní boty, proto pro ni nebyl problém se vyvarovat všem nástrahám, které se zde skrývaly. Ať už to byly díry v zemi, jedovaté výpary, nebo dokonce místní obyvatelé.