Zpod popela [POZASTAVENO]

VI.

Laretta se otočila směrem, kterým skřeky vycházely. Poté zase zpět na okolo jdoucího Ralona, nesoucího knihy s důležitými informacemi o démonech. Ten nereagoval úplně podle jejích představ. Po zaslechnutí hlasitých zvuků se dal na útěk.

„Zbabělec," špitla si pro sebe, zakroutila hlavou a vydala se opačným směrem.

Zastavila se na okraji pár metrů vysokého srázu. Zde spatřila něco neuvěřitelného. Přímo pod ní se odehrával souboj dvou mocných bytostí. Tou první byl obrovský démon s ohromnými končetinami. Druhou byla drobná postava, o velikosti průměrného elfa. Laretta nebyla schopná identifikovat, o koho nebo o co se jednalo. Bojovnice či bojovník byl celý zahalený v dlouhém bílém plášti s kapucí a nos a ústa měl zakryté stejně barevným šátkem. 

Larettu překvapovaly dvě věci. Za prvé – neznámá postava měla v boji s démonem opravdu navrch. A to ve všech ohledech, ať už to byla síla, rychlost nebo schopnost ovládání základních magických prvků. A za druhé ji zajímalo, co zde pohledával démon druhé třídy. Démoni sice dokázali být krutí a někteří jedinci i hloupí, ale to pouze ti, kteří se na jejich žebříčku nenacházeli tak vysoko. Proto Laretta věřila tomu, že tento jedinec sem nešel pouze pobít pár elfů. Jeho návštěva musela mít jiný účel. 

Tuto myšlenku však zavrhla hned poté, co se podívala o kus dál. Několik metrů za probíhající potyčkou se nacházel stan, který byl roztrhán na cáry. Hned vedle něj se povalovala tři bezvládná těla elfů. Bylo jasné, že bez boje se nevzdali. Jejich zbraně, ležící hned po jejich boku, byly celé od černé krve.

„Dej si tohle!" zakřičela postava, mrknutím oka se objevila jen pár centimetrů před ohnivou bestií a obouručním mečem mu probodla mu hrdlo. Z rány se okamžitě spustila tmavá tekutina, která znamenala jediné – smrt. Jeho tělo se zaduněním padlo čelem k zemi.

Laretta se chtěla dát na odchod. Zjistila, že neznámý očividně stojí na straně elfů, když démona skolil a jejích léčitelských schopností tu také nebylo potřeba. Otočila se na patě a udělala krok. Její chodidlo však dopadlo na suchou větvičku. Ta hlasitě křupla.

Laretta se zastavila a vykulila oči. Měla pocit, že se jí v ten moment zastavil dech i srdeční tep. Z transu ji probralo hlasité: „Stůj!"

Otočila se. Pohlédla osobě do očí. A i když je dělil strmý sráz a desítka metrů, ucítila spojení. Něco takového v životě ještě nezažila. Posadila se na zem a čekala, co se bude dít dál.

Druhá žena také zatrnula. Pohlédla na nebe a když zjistila, že slunce již zmizelo za horizont, odhalila svou tvář. Ukázalo se, že se jedná o Bílého elfa, avšak barva její kůže byla ještě světlejší, než bylo u Bílých elfů zvykem. Poté bez jakýchkoliv obtíží vyskočila na okraj srázu, kde seděla Laretta. Zahleděla se jí hluboko do očí a pravila:

„Mám pocit, jako bych tě už někdy viděla," usmála se. 

„Nápodobně. Ale někoho jako ty bych si pamatovala. Neznám moc elfů s krvavě rudýma očima," opětovala jí úsměv. I přes její zvláštní vzhled a skoro až neskutečné bojové schopnosti se vedle ní z nějakého důvodu cítila v bezpečí. „Jsem Laretta. Laretta Naralis," představila se a podala jí ruku.

„Narelyn," řekla, zatímco pevně stiskla Larettinu dlaň. Larettě se zdálo zvláštní, že se nepředstavila celým jménem. Napadlo ji, že Narelyn mohla být sirotkem nebo dcerou nějakého zběha, kteří příjmení buď vůbec nemají, nebo si jej prostě nepamatují. Nechtěla se hrabat v její minulosti hned po seznámení. Podle Narelynina výrazu v tváři poznala, že byla vděčná za nepokládání dalších otázek.

„Co tady dělal?" prořízla ticho Laretta. „Démoni takhle vysokého postavení se po našem okolí obvykle nepotulují."

Narelyn vzdechla a sklopila oči.

„Když jsem sem dorazila, snažil se vyjednávat. Já samozřejmě měla svoje pochyby. Je to démon. Ti nikdy nemají dobré úmysly. I tak jsem měla v plánu ho vyslechnout. Jenže pak jsem uviděla tohle," ukázala na znetvořená těla elfů ležící opodál. „Nemohla jsem si pomoct. Něco se ve mně probralo a nemohla jsem to zastavit. Prostě jsem dělala to, co mé svědomí říkalo, že je správné."

Laretta jen kývla. Chápala, jak se Narelyn cítí. Démoni a elfové byli již od dávných věků nepřáteli. Většina, ne-li všichni elfové by se na jejím místě zachovali naprosto stejně.

„Můžeme zkusit prohledat jeho tělo. Třeba najdeme něco, co by jeho slova potvrdila a my to mohly předat dál," řekla Laretta. Hned na to se slanila dolů do příkopu. Narelyn ji následovala. Stačil jeden ladný skok a stála vedle ní. Laretta měla pocit, jako by ji ve vzduchu něco lehce nadnášelo, díky čemuž její dopad nebyl tak tvrdý a mohla jej bez jakýchkoliv obtíží ustát. Bylo jí jasné, že Narelyn nebyla obyčejným Bílým elfem. Neměla však odvahu se zeptat na jakoukoliv otázku ohledně jejího původu.

Přešly k tělu a začaly zkoumat každý cár oděvu, který na sobě démon měl. Netrvalo dlouho a Narelyn si všimla, že má okolo stehna obepnutý jakýsi kovový pásek. Vyhrnula si rukávy, zaryla pod něj její až nepřirozeně dlouhé drápy a zabrala. Pásek se přelomil. Narelyn jej sundala a vyjmula z něj tubu, která k němu byla připnuta. Z té odejmula víko a vyklepala její obsah, kterým byl papírový svitek. Narelyn nahlédla do jeho obsahu a začala číst, bohužel jen očima, takže pro Larettu zůstávalo sdělení neznámé.

„Co je tam napsáno?" zeptala se nedočkavě. Narelyn neodpověděla. Jen hleděla na kus papíru s otevřenými ústy.

„Tohle je špatné. Velmi špatné," prohlásila a vrátila pozlacený svitek zpět do své původní schránky. Tu schovala do kapsy na vnitřní straně jejího hávu. Otočila se na Larettu a řekla: „Něco takového si musím nechat pro sebe. Mrzí mě to."

 „Vážně? Prohledat tělo toho démona byl můj nápad! A co s tím svitkem máš v plánu udělat?" křičela Laretta na vzdalující se elfku. Zvedla se z podřepu a rozběhla se směrem k ní. V tu ránu se jí rozmazalo vidění. Zakopla a upadla na zem. Její zrak se stále zhoršoval. Během několika vteřin neviděla vůbec nic. Měla pocit, jako by se propadla do jakési prázdnoty. Ostatní smysly ji také opouštěly. Jediný, který alespoň z části zůstal, byl sluch.

„Neboj, nechci ti ublížit," ozvalo se odněkud. Hlas zněl jako Narelynin, avšak byl mnohem jemnější. Laretta měla pocit, jako by ji konejšil ke spánku. Neuvědomovala si, že byla pod účinkem kouzla. „Brzy se pro tebe vrátíme, až najdeme nějaké řešení," pokračoval hlas. „S námi jsi v bezpečí."

Laretta se snažila mít oči stále otevřené. Bohužel byly její pokusy marné. Nebyla naučená tomu, aby vzdorovala takovému typu magie. Její dech se stále uklidňoval a zpomaloval. Tělo ji neposlouchalo.

Ucítila dotek dvou horkých prstů na jejím čele. Poté se ze tmy vynořil pár krvavě rudých očí. A pak už nic. Jen ticho a chlad.