Zpod popela

II.

„Slyšel jsi to?" vyhrkla Laretta, když se z dáli ozval zvuk praskajících větviček. „Už musíme být blízko. Teď si můžeš připravit ty dýky. Už tím snad nic nezkazíš," pošťuchovala ho, při čemž se jí na tváři objevil lišácký úsměv.

„Na to, že jsi před pár hodinami brečela do peřin, jsi teď nějaká veselá," ohradil se její společník, zatímco si zpoza opasku vytahoval jednu čepel za druhou. Na žerty neměl náladu. Byl vážný jako obvykle.

„Vůbec nerozumíš ženám. Není divu, že jsi pořád sám."

„Dej mi pokoj," odsekl. Dále jí nevěnoval už ani jediný pohled a ochranářsky se postavil před ni. Laretta nad jeho chováním obrátila oči v sloup.

„Já se o sebe umím postarat sama. Nemusíš mě pořád chránit," řekla a jedním krokem přiskočila k jeho pravici. Skok byl tak ladný, že nevydal téměř žádný zvuk. Nemohl tak připoutat pozornost potencionálního nepřítele.

„To sice nemusím, ale chci. Co by za to dali všichni ostatní. Ještě kdyby to měli zadarmo jako ty. Buď trochu vděčná," odpověděl bez náznaku jakékoliv emoce a začal opatrně vyšlapovat cestu skrz vysoké lesní porosty. Laretta jej potichu, ukrytá za jeho zády, následovala. 

„Proč nejdeme po té démonem vyšlapané cestě?" šeptala. „Bylo by to jednodušší. A taky by po nás nelezlo tolik hmyzu," postěžovala si, když si z rukávu smetla tucet malých, černých broučků.

„Byli bychom viditelnější a zranitelnější. Zrovna tohle by sis mohla pamatovat. Říkal jsem ti to snad tisíckrát," zabručel.

„Ale vždyť takhle akorát zbytečně šustíme trávou, nevyšlo by to náhodou úplně nastejno?"

Kassan už to nevydržel, zastavil se a otočil se směrem k Larettě.

„Kdo z nás dvou je elitní vrah a znalec démonů? Pokud dobře vím, tak ty jsi jenom bylinkářka a léčitelka, takže ta čest připadá mně. Dělej, co říkám a mlč, nebo se odtud nedostaneme živí," odpálkoval ji a otočil se do původního směru.

Laretta na jeho argument neměla co říct. Sklopila pohled k zemi a mlčky jej následovala. Vždy si přála být něco víc než jen někým, kdo celý den vysedává ve stánku a čeká, až se objeví zákazníci. Kassanovi jeho postavení záviděla. Ale zároveň mu to přála. Byla mu vděčná za každý moment, který s ním strávila v divočině, kde se učila novým věcem.

 Ze směru, odkud vycházelo praskání, se ozval hlasitý řev. Larettě ztuhla krev v žilách. Podobný zvuk ještě nikdy neslyšela.

„Démoní skřeky," poznamenal Kassan. „Pojď, musíme rychle. Něco se tam děje. Na schovávání už kašli," řekl a hbitě jako lasička se přesunul do korun pár desítek metrů vysokých stromů. Rychle přeskakoval jednu větev za druhou, a to bez toho, aniž by udělal chybu, která by ho donutila se zastavit. 

Laretta jej následovala, ačkoli ne tak rychle. Na pohyb po větvích nebyla zvyklá. Kassanovi se nemohla rovnat. Její schopnosti však postačily na to, aby se neviděná dostala na požadované místo.

To, co se odehrávalo pod nimi, jí vyrazilo dech. Nemohla uvěřit vlastním očím. Jen stála na větvi, přidržovala se kmene listnatého stromu a čekala, co se bude dít dál.

„Neměj strach. Nenechám to zajít příliš daleko. Jestli půjde do tuhého, pomůžu mu," ujišťoval ji Kassan, který pozoroval celou situaci. Na větvi balancoval bez přidržování. V rukách měl připravené své zbraně. „Ale nenechám ho toho démona zabít. Potřebujeme z něj něco dostat."

Laretta naprázdno polka a kývla. Nevěděla, co má Kassan v plánu. Bála se, aby nepřišel s nějakou šíleností.

„O co vám jde?" zeptal se naštvaně bělovlasý elf. Na démona, zády přitisknutému ke kameni, namířil jednoruční meč, jehož špičku mu přitiskl k hrdlu.