Francesca
Jako každé ráno jsem vstala na svůj poslední budík a zjistila jsem, že zase nestíhám. Rychlým krokem jsem sešla ty nekonečný schody a konečně se dostala do kuchyně.
,,Dobré ráno,"usmála se na mě jako vždy Jane, naše služebná.
,,Dobré ráno,"úsměv jsem jí oplatila a vzala si od ní svojí oblíbenou snídani a to müsli a ovoce.
Co nejrychleji jsem to snědla, abych se vyhnula příchodu mé nevlastní matky. Poté jsem si vzala svačinu do školy a s poděkovaním, které patřilo mojí oblíbené služebné, odešla.
Stejně mi to nevyšlo, protože jsem při odchodu z kuchyně jsem potkala matku.
,,Dobré ráno,"pozdravila jsem jí a chtěla kolem ní jenom projít, ale její slova mě zastavila.
,,Co to máš na sobě?"zamračila se, až se jí z toho vytvořila dlouhá vráska na čele.
Všimla jsem si, že mám na sobě Jakeovo tričko. Sakra. Jake je můj kámoš, se kterým se scházím i přes matčin zákaz. Ale koho její zákaz zajímá?
,,Tričko?"řekla jsem drze a urovnala si ho.
Nechápu, že poznala, že je Jakeovo. Podívám se znova na tričko a dojde mi, že je na něm název fotbalového týmu, který vždycky hraje proti naší škole a je v něm Jake.
,,Nebuď drzá a laskavě s ním něco udělej, už ho nechci vidět ve svém domě,"zamračí se.
,,Ve svém domě?"zasměju se.
,,Myslíš v domě mého táty, ne?"usměju se na ní mile.
,,Jak to se mnou mluvíš?"znovu se zamračí.
,,Chceš, abych ti znovu připomněla, že nejsi moje matka a že tě tak nikdy nebudu brát?"podívám se jí do očí.
Fakt jí nemůžu vystát a nechápu, že s ní můj otec ještě vydržel.
Stále z ní nespouštím zrak a všimnu si, že se podívá za mě. Otočím se a uvidím otce jít po schodech dolů.
,,Všechno v pořádku?"zeptá se a přejede nás obě pohledem.
,,Naprosto,"usměju se na něho sladce a jdu do svého pokoje.
Rychle si obléknu uniformu, upravím se a vezmu všechny věci. Seběhnu schody a nastoupím do auta, které na mě čeká před našim přehnaně velkým domem.
,,Dobré ráno, slečno Jonesová,"promluví na mě řidič s úsměvem.
,,Dobré ráno,"usměju se.
Celou cestu do školy jenom koukám z okna a přemýšlím.
Když dojedeme ke školy, tak poděkuju Davidovi za odvoz a vystoupím z auta. Ignoruju pohledy lidí před školou a podívám se na školu vedle. Občas přemýšlím nad tím, jaké to je chodit na školu, kde od vás neočekávají všichni výborné výsledky a neřeší všechny maličkosti.
,,Fran!"uslyším hlas mojí kamarádky Megan.
Otočím se na ní a věnují jí úsměv.
,,Ahoj,"obejmu jí.
,,Ahoj, už jsem myslela, že nepřijdeš,"obejme mě taky.
,,Zdržela mě matka,"protočím očima, když se od sebe odtáhneme.
,,Nebudu se ptát na podrobnosti,"řekne.
,,Neptej."
,,Koho to tu konečně máme? Naší školní hoe,"zasměje se za mnou klučičí hlas a já hned vím, komu patří.
