Most

Existuje mnoho vesmírů, některé podobné tomu našemu, jiné pusté a temné. V některých svítí hvězdy barvami, o jakých se nám ani nesní, a obývají je tvorové, které naše mysl nedokáže pochopit. V jiných vůbec nemá význam mluvit o gravitaci nebo času. Spousta je jich nekonečných, jiné by se tisíckrát vměstnaly do jádra atomu. Někde existuje nespočet sluncí a galaxií, jinde nikoliv. A právě v jednom z těchto vesmírů se bude odehrávat náš příběh. Ve vesmíru, jenž byl celý tvořen z jediné sluneční soustavy.

Uprostřed bylo Slunce. V průměru mělo mnoho miliard světelných let. Okolo kroužilo pět planet, každá o velikosti milionů světelných roků. Úžasnou shodou okolností byly výchozí konstanty, jakožto například rychlost světla nebo gravitační konstanta, nastaveny na takové hodnoty, aby mohla na třetí planetě vzniknout bohatá paleta života.

Vzhledem k její velikosti nepřekvapí, že zde evoluce proběhla několikrát, a výsledkem byli energetické bytosti poblíž jižního pólu, živoucí krystaly kolem rovníku, jež vedly vleklou válku s tvory vytvořenými ze sloučenin křemíku, kteří by nám připomínali pohybující se skály, nebo létající tvorové o velikosti mnoha stovek kilometrů v okolí severního pólu. Nás však bude zajímat hlavně oblast severní polokoule, kde začala evoluce nejdříve a stvořila tu zdaleka nejsložitější formy života na celé planetě. A co víc, zdejší tvorové byli vytvořeni z uhlíkatých sloučenin a jejich těla fungovala na podobném principu jako ta naše. Už úplně neuvěřitelně bude znít informace, že vrcholem tamější evoluce se stali inteligentní dvounožci s anatomií podobnou té lidské. Věřím, že pro potřeby našeho příběhu postačí, když si čtenář bude představovat obyčejné lidské bytosti.

„Dneska voní les nějak jinak," říkal si Aitek zamyšleně. „Jako bych z něj cítil nahořklou vůni očekávání," dodal nahlas a vzápětí se pro sebe zasmál nad vzletnou nesmyslností právě řečeného.

Rád chodil do lesa k večeru, kdy začínala obloha pomalu temnět a slunce zacházelo za obzor. V tu denní dobu se totiž začínala probouzet noční krása lesů u řeky. S nastupující tmou se rostliny postupně rozzářily nadpozemsky krásným modrým světlem a dodaly širému okolí nádech neskutečna.

Řeka. Opět ho myšlenky přivedly k toku, jehož zurčení bylo po celém lese zřetelně slyšet. Netřeba zdůrazňovat, že zdaleka nešlo o obyčejnou řeku, nýbrž o předěl mezi známým světem rodné vísky a okolních luk a zemí mrtvých, démonů a děsivých příšer, jak alespoň tvrdily místní pověsti. Pravdou bylo, že řeka byla široká spoustu kilometrů a dosud ji nikdo nepřekročil, a pokud ano, nikdy se nevrátil zpět.

Aitek nevěřil na nadpřirozené schopnosti řeky ani na její funkci jakožto hranici mezi dvěma odlišnými světy, přesto ho odjakživa fascinovala. Už jako malý utíkal rodičům, aby se mohl pokochat tím neuvěřitelným pohledem přes rozlehlé vodní spousty plynoucí na jih. Časem, jak stárl, začal uvažovat, kde řeka pramení a kam ústí. A samozřejmě, co je na její druhé straně. Strávil spoustu hodin upřeným zíráním na protější břeh, ten byl však ohromně vzdálený, a navíc neustále zahalen závoji mlhy.

Dokonce i nyní, když stál na prahu dospělosti, mu řeka nedávala spát. I nyní, když ležel nerušen na mýtině uprostřed lužního lesa, ho jakýmsi tajemným způsobem přitahovala. Po chvíli skutečně vstal a zamířil k jejím břehům, tak jako již tolikrát předtím.

Působila naprosto klidně a spořádaně, a přesto tajemně a nevypočitatelně. Aitek se zaposlouchal do šumění malých vlnek a dovolil svým očím, aby se nechaly přitáhnout hypnotickým prouděním vody. Nevěděl, jak dlouho takhle takřka bez hnutí stál, když ho náhle vyrušilo hlasité šplouchání, což se mu ještě nikdy předtím nestalo - řeka jakoby odrazovala všechny lidi i zvířata, aby se odvážili třeba jen smočit končetiny ve vodě.