Strach

"Dobrý den, u telefonu Hermiona Grangerová, jaké máte přání?" započala jsem nový hovor předepsanou větou, zaměstnavatelem.

Seděla jsem na kolečkovém křesle a točila se sem a tam se sluchátkem na uchu. Opírala jsem se lokty o desku stolu a čekala, co mi volající poví. Ne, že by mě to nějak vyloženě obtěžovalo, ale nedokázala jsem si nahlas neoddechnout, dokud jsem hovor nepřijala. Zase někdo.

V telefonu kromě dýchání nebylo slyšet nic. Nebo se mi to zdá?

"Slyšíme se?" otázala jsem se. Nevím proč, ale obzvlášť jsem se začala soustředit. Sundala jsem lokty ze stolu, přestala se točit.

"Slyšíme se, prosím?" zajímalo mě po další chvíli ticha. Bylo mi to divné a možná trochu nepříjemné. Kdo tohle může udělat?

"V případě, že se neslyšíme, budu muset hovor ukončit. Jste tam?" zkusila jsem to naposledy. Už, už jsem se chtěla loučit, v případě, že by mě druhá strana přeci jen slyšela a nevysvětlovala si mé zavěšení jako vyloženou drzost.

"Já..." ozvalo se na konci. Dle hlasu mohu soudit muže.

"Ano? Slyšíme se? S čím vám mohu pomoci?"

Ten hlas byl tak neskutečně hrubý, hluboký a starý - strhaný. Poslouchala jsem dál, ale krom jeho dechu a nějakého pravidelného cvakání nebylo slyšet nic. Ty pravidelné zvuky mi něco připomínaly. Byly až moc stejné.

"Prozradíte mi vaše jméno? Jste žena či muž?" položila jsem další otázku, abychom se aspoň mohli pohnout dál. Pak mi to došlo. Ty zvuky jsem znala. Proto mi byly tak povědomé. Věděla jsem, jaká věc je vydává - zbraň.

To cvakání způsobovalo mačkání spouště, naštěstí s prázdným zásobníkem. Tohle rozhodně nebylo v pořádku.

"Udělal jsem tolik zlého."

"Jste tedy muž? Pane, jste v pořádku? Je vám dobře?" tohle by rozhodně nemělo být předmětem hovoru, ale ten hlas toho člověka, který zřejmě drží v rukou zbraň, mě nenechával klidnou. Nechtěla jsem ani pomyslet na obsah jako takový toho zásobníku.

"Udělal jsem tolik zlého." zopakoval. Díky jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Byl strašný. Možná až lítost ve mě vzbuzoval. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Moje kolegyně a kolegové v klidu a s úsměvem na rtech pracovali. Bylo mi z toho člověka na druhé straně hrozně.

"Pane, co jste udělal? Jak se jmenujete?"

"Udělal jsem tolik zlého. Na jméně už nezáleží. Dřív ano, tvořilo postavení a osobnost, sílu a moc. Dnes? Stydím se za něj. Stydím se, že jsem jeho nositelem."

"Pokračujte." vybídla jsem ho. Pukala jsem zvědavostí, o koho se jedná. Nebyla šance, že bych ho znala. Nikoho takového ani nemohu znát, přesto... ta zvědavost! Škoda, že jsem si ho nijak nemohla ověřit. Zajímá mě, i když mě děsí. A to mě ještě víc děsí!

"Udělal jsem tolik zlého. Myslel jsem si toho o sobě dost. Díky jménu, vlivu. Chyba. Udělal jsem tolik zlého. Přidal jsem se na špatnou stranu."

"Jakou špatnou stranu?" přistihla jsem se, že se do toho telefonátu a jeho slov úplně propadám a dychtím po dalších informacích. I když bych neměla. Nesmím.

"Hermiono..." řekl moje jméno a mě se rázem rozbušilo srdce. Vylekal mě. Znělo to hrozně tím hlasem. Jak ví, jak se jmenuju? Ach, samozřejmě, představila jsem se mu!

"Hermiono, ty to víš..."

"Kdo jste?" zajímalo mě to. Bylo mi to víc než podezřelé. 'Hermiono, ty to víš.' To znělo, jako kdybych ho měla znát. Jenže ten hlas mi nic neříká. Nemůžu si pomoct.