Nezkušený vymítač

***

Už je večer a stojím u mého auta. Lea se pomalu blíží nejistým krokem a v moment, kdy prochází kolem, zašlápnu doutnající nedopalek cigarety a jen se k ní mlčky připojím. Procházíme šerem bez jediného slova až na kraj vesnice. Jakmile nás opustí světlo pouličních lamp, Lea zapíná svítilnu na svém telefonu.

„Takže to, co se včera stalo..?" navazuje konverzaci.

„To se stalo no," pronesu bez emoce.

„Víš pro mě to problém není, ale pro tebe by mohl. Vy tohle nemůžete ne?"

„Neměli bychom."

„To mě opravdu mrzí. Nechtěla jsem ti způsobit problémy," praví roztřeseným hlasem.

„Neomlouvej se. To je moje chyba. Ale i kněží někdy hřeší. O nic nejde," pousměji se na ni.

Kráčíme dál polní cestou blížíce se k lesu. Vítr se zvedá a mezi mraky prostupuje impozantní hvězdná obloha. Má společnice se najednou zastavuje na místě a povídá:" Mám strach. Můžu tě chytit za ruku?" Mlčky jí ruku podám a pokračujeme skrz hvozd. Drží se mě pevněji a pevněji a každým krokem je mi blíž a blíž. Po několika minutách se stromy rozestoupí a před námi se rozlehne malá mýtinka.

„Tady to bylo," vypadlo z Ley.

„Tak já ti nechám prostor a zatím to tu projdu a vysvětím to."

Jen jsem to dořekl, Lea mi padla kolem krku. Já se zahleděl do jejich sivých očí, otočil se a vyšel po obvodu paseky. Po pár krocích zjišťuji, že Lea si lehla a zmizela ve vysoké trávě. Asi se ponořila do svých myšlenek. Je na čase pronést svatá slova a osvobodit toto místo od zla. Ale z ničeho nic slyším rychlý šum větví. Rychle se otáčím, ale nestíhám to, protože mi něco ohromnou silou narazilo do hlavy.