Four Five Seconds

1

" Nejsem s tebou spokojená." pronesla matka rozzlobeným hlasem.
"Tvoje výsledky nejsou takové jako si představuju." nachvíli odvrátila pohled ze mě na neznámo kam.
Využila sem tu chvíli, a dala oči v sloup.

Ne, tohle není normální. Furt mi moji rodiče budou vnucovat jedno, že sem špatná.
Sama tomu pomalu začínám věřit.
"Caroline  Monteith" těžce pronesla moje jméno.
" Uvědom si že nemůžeš být taková jako jsi teď, musíš se smířit s tou realitou že nejsme obyčejní lidé."

Tuhle větu už sem z jejích i z otcovích úst slyšela nejmíň milionkrát.
Stále se s něčím smiřovat. Chci mít normální život. Chci vyjít na ulici bez toho aby sem byla pronásledována novináři.
" Nemůžeš si dovolit dělat chyby."
Chyby..
co jsou to chyby?

Když vidím život ostatních a porovnávám ho se svým, je to jako porovnávat skažené sardinky a čerstvého tuňáka.

Samozdřejmě ty sardinky představují můj život.
"Máš všechno na co si jen pomyslíš.
Tak jak můžeš udělat tohle?" rukou kývla k bulvárnímu časopisu s popisken

MONTEITHOVA DCERA NEPOKRAČUJE V JEHO ŠLÉPĚJÍCH
byla sem tam já v krátke sukni a bylo tam vyfocené jak procházím okolo sex klubu . omyl. mám všechno a přitom naprosto nic..

Nikdy jsem se neopila, nikdy sem nekouřila a nikdy z mých úst nevyšla  nadávka.
Neznám pocit svobody a rebelství jak by v mém věku mělo být normální.
Neznám ani význam věty být milována. "Caroline chceme po tobě jen jedno. Aby si nešpinila otcovo jméno." řekla to chladným způsobem.
Vůbec nezněla jako milující matka která chce pro svoji dceru jen to nejlepší.

Vlastně nikdy ní nebyla. Můj otec nebyl odlišný. Jeho život se skládal z luxusu, slávy , peněz , práce, politických lží ,jeho manželky s kterou trávil čas věčinou jen v luxusních restauracích a někdy svojí chybné dcery.

" Aby sem nezapoměla , dnes přesně o půl osmé máme společnou večeři s rodinou Nelsonových. Jistě si spomínáš na Edwarda." darovala mi jeden z jejích úsměvú ,kterým vyjadřuje vznešenost.

" Vezmi si na sebe ty královsky modré šaty které aspoň trochu zahalují. Ať paparazzi nemají důvod na další zničující  článek."prokoulela sem očima .

Nenávidim večeře . nenávidím Edwarda.
Nenávidím přeafektované restaurace kde se scházej jen snobové. " Nejdu." řekla sem to jako tu nejjasnější věc na světě. "Marie!" vyjekla moje druhé jméno z kterého dostávám srdeční infarkt.
" Nebuď drzá. Dál s tebou už nebudu diskutovat, půjdeš a tím se končí náš rozhovor." řekla rozhodně. "no konečně" zamumlala sem si pro sebe a šla do poķoje.

Dívala sem se z okna a viděla krásný pár jak jde ruka v ruce. Tajně uvnitř sem taky po něčem takovém toužila.
Zakroutila sem hlavou nad svojí myšlenkou.
S timhle životem je riskantní mít i psa.

Skočila sem na postel a nařídila si budík na 18:30 bylo teprve něco málo po druhé hodině a byla sem unavená , tak sem se rozhodla si pospat.

Když sem se probudila na zazvonění budíka otráveně sem ho schmatla do ruky a hodila ho do dveří.
Asi by sem se měla přihlásit do soutěže v házení.
Pomalu sem vstala a šla do koupelny kde sem si vyčistila zuby a trochu se nalíčila. hnědé vlnité vlasy sem si nechala rozpuštěné.

Když jsem přišla ke skříni hned sem si spomenula na to co řekla matka 'vezmi si královsky modré šaty' ale nevzala sem si je..
Aspoň takhle můžu projevit trochu rebelství.
Namísto nich sem si vzala černé šaty které dokonale obepínali moji postavu a byli trochu nad kolena , k tomu sem si dala černé lodičky a zlaté doplňky.

Dívala sem se do zrcadla. obyčejná holka, zapadající do davu. Jiskry v mých hnědých očích už dávno nehořeli......