Four Five Seconds

3.

Stál nademnou kluk.
Jeho zeleno hnědé oči se vpíjeli do těch mých a jeho na pohled měkké a jemně načervenalé rty byli v rovné lince.
Jeho hnědé vlasy byli chaotické ale dokonalé.

Najednou mi zamával rukou před obličejem, a to mě probralo z tranzu.
,,Si v pohodě?" párkrát sem zamrkala očima a pomalu vstala, on se na mě jen v tichosti díval. Jaký gentleman.

,,Jo ,jasně promiň sem trochu mimo.." chystala sem se na odchod ale jeho hlas mě zastavil.
,,Mimo ze mě" nepochopila sem jestli to byla otázka nebo ne.
,, Nebavím se s takovejma jako seš ty, a ne nejsem z tebe mimo." řekla sem opovrženě.

Tadá, moje ego na scéně . ,, Jo proto si na mě dvě minuty zírala." řekl posměšně.

,,Ježiši!" vyjekla sem naprosto bez argumentů a strčila ho do hrudi, obešla sem ho a chtěla odejít no jeho ruka mi v tom zabránila. Elektřina, husina,napětí.
,,I příště slečno neznámá." pousmál se a já se jen tiše dívala jak jeho silueta mizí v dáli.
--------------
,,Life hapens when you maken' pla ns.." zazněli slova písničky.

,,When the beat drops out !!" zakřičela sem do mrtvého nedělního rána a dělala si svoje úžasné lívance s borůvkovým džemem.

Když sem je dodělala ,sedla sem si za stůl s plným talířem lívanců.
Normálně bych udělala i pro rodiče ale táta se musí vejít do obleku a máma chce bejt vychrtlá jak nějaká top modelka.

Upila sem si z pomerančového džusu a všimla si jak máma schází po schodech dolů.
,, Zase se cpeš." místo 'dobré ráno , jak si se vyspala?' my zase něco vyčítá.

Prokoulela sem oči. Na to se snad ani nedá jinak reagovat.
,, Caroline! Nepřekroucej na mě oči , víš že to nesnáším!" vyštěkla ostře.
Vzala sem si talíř a bezeslova odešla do pokoje.

Otevřela sem notebook a koukla se na facebook.
Nic nového.
Na mobile sem si otevřela snapchat a koukla se na všechny snapy co mi došli.
Svalnatí kluci plní stereoidů si fotí svoje přehnané těla.

Vyfotila sem poslední lívanec na talíři a napsala k tomu
'Budu tlustá ale šťastná' a poslala sem to všem těm sportovo založeným lidem.

Zasmála sem se nad svojí hloupostí .
Ležela sem na posteli a přemýšlela jak prožiju zbytek dne.

A pak mě to napadlo.

Udělám to, co bych normálně neudělala.

Půjdu se kouknout do parku kde se scházej všichni lidi v mym věku a prostě se baví, život je moc krátkej na to aby sem ho proseděla doma .

Hodila sem na sebe sukni s vysokým pásem a do toho jsem si zastrčila černé tričko s nápisem 420 s třištvrtečním rukávem.
Vlasy sem si sepla do culíku a obula si černé nike.
-------
Už mě dělilo jen pár metrů od parku.
Když sem tam konečně dorazila naskytl se mi pohled na různé skupinky lidí.
Byla sem neskutečně obyčejná v porovnání s těma všema .

Sedla sem si na lavičku a pozorovala kluky na longboardu bez triček, samozdřejmě se kolem nich motaly holky se svůdným pohledem a hlubokým výstřihem.

Seděla sem tam už asi 15 minut a cítila na sobě stále pohled , paranoia?
Rozhlížela sem se a najednou se můj pohled setkal se zeleno hnědýma očima , měla sem pocit že mi vidí až do morku kostí.
Přešel po mě mráz.
Zase mě zaujali jeho chaltické přitažlivé vlasy.
Jemě sem se na něho pousmála ale jeho pohled zůstal stále kamenný.
Bože co mě to napadlo, já sem fakt praštěná.

Zvedla sem se z lavičky a rozhodla se na odchod.
Park už byl daleko ale já sem stále cítila jeho chladný pohled.

,,Kolikrát se ještě potkáme než mi řeknete svoje jméno, slečno neznámá?" Moje srdce vynechalo úder a já se musela od leku zastavit.
Otočila sem se a stál tam on. Pousmál se na mě .
,, Caroline Monteith." koukla sem se na něj pohledem 'teď ty vyklop svoje jméno' .
,,Adrien Collins, těší mě." natáhnul ke mě ruku a potřásli sme si.
Projel mnou zvláštní pocit, rychle sem od něj ruku odtáhla. ,, N-no..." mé koktání přerušil hlas nějakého kluka.

,, Adriene!! Kam si se vypařil? Kim tam přišla jen kůli tobě"
Omluvně se na mě podíval a otočil se na toho kluka.
,, Nemám zájem! Kolikrát to mám ještě řikat?" prokoulel očima.

Byla sem tam víc než navíc a tak sem se rozhodla odejít.
Otočila sem se a kráčela pryč, ušla sem zhruba pět metrů a Adrien na mě zakřičel ,, Caroline, počkej!" doběhl ke mě a nádherně se usmál ,, Uvidíme se ještě?" .
,,Tak to opravdu nevím" řekla sem tajemě a co nejrychleji se dostala odtamtud pryč, protože jeho přítomnost pro mě byla víc než zvláštní.