Cesta autobusem do školy byla dlouhá. Já s Donou jsme seděli v druhé řadě sedadel, hned za řidičem. Na zadních sedadlech seděli jako vždy Alex se svojí partou nafoukaných nevděčníků, jak je často nazývali učitelé. Pořád se něčemu smály, a provokovali Maxe se Šimonem, kteří sedeli za námi. Asi nejhorší z nich byla Anna. Její smích připomínal vřeštění opice zkřížené s hyenou. Anna vypadá jako panenka Barbie. Má dlouhé blonďaté vlasy, posravu Pamely Anderson a dlouhatánské rudé nehty. V partě má ještě své klony, které se liší jen délkou těch ohavných, dlouhých, gelových nehtů. Alex jako hlavní střed té ,,Hvězdné party" má dva ocásky, které za ním pořád jen a jen dolejzají. Jeden se jmenuje Adam a ten druhý je Dan.
„Tak co? Máte taky společnou postel?" smál se Adam Maxovi a Šimonovi, kteří seděli za námi.
,,A možná mají i stejná pyžama!" přiadl se k němu Dan a oba se začali smát. Dvojčata seděla s ledovým klidem jakoby ty dva troubové nic neřekli. Už několikrát jsem obdivovala tu jejich trpělivos ale já už toho měla dost. Ani nevím co mně napadlo. Otočila jsem se na ně a snažila jsem kluky bránit: ,,Nechte toho, divím se že vás to pořád baví!" okřikla jsem je. Bože, co jsem mohla čekat, samozřejmě že se začaly smát. Tak jsem se omluvně podívala na kluky a sedla jsi zpátky.
Konečně autobus dojel před školu všichni vystoupili a vydali se do starý budovy školy. První hodinu jsme měli matiku. Snad nejhorší předmět na celým širým světě a ke všemu s učitelem Zdírem ...
Zvonek zařinčel po celý škole a všichni rychlostí šneka se vydali do svých tříd. Max se Šimonem se vydali na opačným směrem než my, měli totiž biologii.
Usadili jsme se do třetí lavice u okna a čekaly než se pan učitel uráčí přijít. Samozřejmě že přišel s patnácti minutovým zpožděním (ne že bych si stěžovala, alespoň bude míň matiky), dokutálel se k učitelské židli a ztěžka se do ní posadil. Chvíli se drbal na pupku a potom si hlasitě povzdechnul. Pozoroval třídu, aby zkontroloval docházku. Tak už to začíná.
,,Konečně oběd!" křičel Max, hlasitější z dvojčat, na celou chodbu.
,,Jo už mám hlad jako vlk." řekl zase Šimon. Jak jsme si to mířili ke školní jídelně do nosu nás praštil nepříjemný puch.
,,Ale ne to vypadá na špenát." vzdychl Max ,,vždy když mám obroský hlad, tak musí vždy udělat nějakej humus.". A skutečně byl. Na talíři jme měli nakydaný špenát s hroznou žlutozelenou barvou a spálený kousek masa, který vypadal jako podrážka. Náš stůl byl daleko od ostatních, takže jsme měli relativní klid. Dona zkoušela sníst ten blebajs na talíři, ale to by nesnědlo ani prase domácí. Proto jsem vytáhla z batohu pytlík s toasty, když v jídelně je něco nepoživatelného (což je skoro pořád) vždy někdo z nás přinese něco k jídlu. Dnes byla řada na mně. Dona si vzala toast se sýrem, protože je vegetariánka a Šimon s Maxem toast s hromadou masa a na mě zbyl s tuňákem. Po obědě jsme všichni měli společnou literaturu, ten nejlepší předmět co může být.
Seděla jsem úplně vepředu se Šimonem., který taky miloval literaturu a psal ty nejlepší slohy snad na celý střední škole. Všichni se usadili a pan učitel Boun přišel do třídy. Byl to starší pán kolem šedesátky, měl prošedivělé vlasy a bystré zelené oči. Nikdy my připadalo, že snad přečetl všechny knihy světa a umí je skvěle převyprávět. Pan Boun patří mezi mé nejoblíbenější učitele na střední škole.
,,Dnes budeme probírat anglickou spisovatelku - Charlotte Brontëová." začal a třída utichla, aby poslouchala výklad.
Pan Boun vykládal zrovna o Janě Eyrové, když najednou se třídou rozezvoněl telefon. A čí jiný než Alexe. Arogantně se kouknul na mobil napsal SMSku a pak se tepřive podíval na učitele.
,,Pardon."řekl po chvíli, když se na něj učitel kouknul se zdviženým obočím.
Bože to je tak namyšlený, rozmazlený, arogantní debil.
