Lovers through history

2

Pohled smrti, nebyl nikdy tak nekonečně děsivý, jako teď. Hledět do očí konce, se svou milou i bez ní, znajíc, co je čeká a přitom nevědět, bylo tak strachujícím mrazením vevnitř jejich těl. Srdce bolela, když stálý tlukot utichal.

 Noční osvětlení s lampičkou na nemocničním stolku, osvětlovala jeho tělo a monitory, které pípali. Ztrácel se a MJ ho již nemohla zachytit, nechávala ho unikat mezi prsty. Slzy stékali po tváři, padali na jejich spojené ruce. "Ne to ne, mami musí být nějaká jiná cesta." Plakala jejich dcera, když sledovala, jak její otec umírá na nemocničním lůžku. Tohle je náš konec, konec naší plavby a věř mi, i kdybych si přála opak, vím, že ho již neuvidím a tak to mělo býti od prvního dne." Objala svou dceru a pustila manželovu ruku. Obě dvě se skláněli a dávali poslední sbohem.

Peterovi oči ozářila žlutavá záře, která pohasla, jen jak je otevřel. Tušil, že odchází, ať už si to přál či ne. Prožil toho tolik se svou milou a konečný odpočinek, zněl jako něco co by se mělo již teď stát, tak proč slyšel tlukot srdce, proč cítil jeho dech na své kůži. Vzpomínky na minulost mu nikdy nepřelétly přes prázdný pohled očí, netušil, zda vyprávění o smrti, si lidé domýšleli, či zde u něj něco nehrálo. Ohlédl se po levé straně, vyzařující více tepla. Na jeho prstě byl zamotaný červený provázek, který žlutavě zlatým světlem mizel a pak se jeho tělo zachvělo, chloupky na paži zježily, když se ho dotkla lehká ruka, skoro stvořená ze vzduchu. Oči se kalily slzami, když spatřil své milované obličej, nebylo staticky možné, aby se toto dělo, když byla kletba jantarového krystalu prolomena. 

MJ bolelo srdce, netušila zda to bylo vidět svět bez něj, věděti, že se již nikdy neuvidí nebo sledování, jak spouštějí jejího manžela v rakvi do země. Držela svou dceru blízko, aby ji chránila, i když smutek si našel mezi ochranou smyčku. Tehdy v knihovně ji došlo jak moc nikdy nepřišla o muže svého srdce, nepohřbívala ho, jelikož když se již tak stalo, stáhly se navzájem zpátky k sobě, teď již ne a když sledovala ve vlhkém počasí pohřeb své lásky, docházela ji konečná slova smrti. "Doufám, že se máš lépe Pete." Zašeptala k obloze, jako modlitbu a nechala na sebe dopadnout pár kapek deště. 

Byla průhledná, jako kdyby to byl vzduch s vodou přetvořen do ducha, netušil zda je prokletí vidět ji takto, či tušit, že ji vidí, ale nemá na dosah. "Chelle?" Šeptem se zeptal a jeho srdce bylo rychleji. "Chyběla jsem ti drahý? Stačí mne vzíti za ruku," Natáhla její slibnou křehkou ruku a pousmála se jejím typickým úsměvem. 

_______________________________________________

Egypt 3500 př. n. l.:

Slunce zapadalo a on si prohlížel brož skaraba, obracel ji v rukou, čistil od písku a kráčel k jejich domu. Slyšel ji jak zpívá, sladká melodii pro jeho uši. Oči hleděli na jantarový náhrdelník, omotaný kůží, který se houpal na jejím krku, vlasy padající do obličeje a úsměv když ho spatřila. "Jsi doma!" Nadšení bylo zjevné, tak jako jeho. A když ji zvedl do vzduchu, její ruce kolem jeho kru, tisknoucí ho blíže, lahodný smích unikal z jejích medových rtíků. Slunce se klížilo ke spánku, když zapadalo za pyramidou, poslední záře rudě oranžového světla, se prolínala s jejich osobami, osvětlovalo jejich křivky, doprovázelo je v jejich polibku, než se nesměle rozhodlo zhasnout, ve stejnou chvíli, kdy se rty dvou milenců odtrhli na krátkou vzdálenost od sebe. 

Něco je spojovalo, věděli, že Bohové nad nimi drží stráž, jejich pouto lásky posilují, ale byl to jinačí pocit, vnitřní, jakoby jejich duše byli spjati k sobě. "Myslíš, že to je začátek, nebo jsme toho prožili více?" Ptala se Michelle, když hleděla do starých papirusových spisů četla zvěst o náhrdelník s krystalem, jantarově žluté barvy, spojující dva milence.