Až do poslední písmene

1.

ℕ𝕒𝕞𝕛𝕠𝕠𝕟:

,,Tak zítra Kooku!" Zařval jsem na svýho kamaráda, zamával mu a vydal se na opačnou stranu než šel on.
Celkem na hovno že každej bydlí na druhý straně města.
Dneska jsem se to rozhodl vzít zkratkou, za školou je totiž živej plot a před ním ještě zeď, no a když se ta zeď přeskočí tak za ní je vyšlapaná cestička a ta končí kousíček od mýho baráku a neptejte se mě jak jsem na tuhle cestu přišel- páč to nevim, nějak jsem to - Cítil? - blbost

Každopádně jsem měl v plánu jít tudima hned že dvou důvodů:
1) je to o hodně kratší
2) se musím vyhnout partičce holek, která se na mě furt lepí, jako já vím že jsem hezkej ale tohle je už moc, jenom proto že jsem gay, ano je to tak, vím že jsem teď zranil srdíčka všechm svým fanouškům, ale je to tak.

Pomalu jsem se dostával k zídce, rozhlédl se, abych se ujistil že mě nikdo nesleduje a pak přeskočil zeď- doskok snožmo- nadherá. Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal jako obvykle, a nejspíš proto jsem si všimnul malinkaté odbočky, byla sotva viditelná. To bych, ale nabyl já abych si neřekl že se jenom kousíček podívám kam ta cesta vede a potom se samozřejmě hnedka vrátím.

Tak jsem šel a šel až jsem došel-a to jako doslova, reálně ona tam ta cesta končila, prostě jednou byla a potom najednou nebyla. Bylo to docela crappy, vracel jsem se, ale to bych nebyl já, abych nespadl na trávě, ta tráva debilní mi podkouzla a vážně to není moje chyba.

Jakmile jsem se otřepal z pádu a zjistil jsem že celá moje uniforma je zašpiněná od bláta, opřel jsem si ruce o zem s myšlenkou že se zvednu, když mi pod rukou šustl plastový vak. Vypadal že už tady leží nějakej ten pátek, i kdyby v něm nic nebylo, vezmu si ho domů a podívám se.

               Člověk přece nikdy neví.