3. světová válka:nová zbraň

První bitka

Zůstanu nehybně stát, hlídači už si pro nás přicházejí. Ten co střílel to tady asi celé vede, znovu mě táhnou k budově, brána se zavřela, poslední šance na záchranu a já jí takhle promarním. Jeden z hlídačů na mě ukázal okamžitě mě oddělují od skupiny ,,ne, počkat" zařvu a ohlížím se po ostatních. Začínají do mě bodat abych přidala, odvádějí mě od ostatních do místnosti.

Čeká tam velkej hnusnej chlap, na tácku jsou ty čipy to mi je budou zavádět zděsím se je tam i jehla na tetování co mi s ní budou dělat pomyslím si ,,tak je jen tvoje" zasměje se jeden z hlídačů a odejde i s ostatními. ,,tak se na tebe podíváme jestli si zdravá" říká a mezitím mě uvazuje za opasek abych se nemohla zvednout. Vyhrne mi tričko přes záda, odkreje mi velkou jizvu, od blesku který do mě když jsem byla menší střelil. Jizva je ve tvaru jejího vyníka tedy blesku, táhne se od pravého ramene až po celá záda. Dotkne se jí ,,moc pěkný" řekne a začne se smát. Měří mi tlak a různý takovéhle hovadiny.

Potom vezme jehlu ,,levou ruku" přikáže mi, já mu ji ale nenatáhnu. Pořád čeká s na mojí ruku, potom mi ji veme a silou obrátí, vreje do mé kůže nechty a pod předloktí začne tetovat čísla 7312, když chce napsat 2, obkroužím mu pouta kolem tetovací jehly, obrátím ji na něj a udělám mu čáru přes jeho ruku, zařve do místnosti vtrhnou hlídači, zvážou mi ruce a nohy pevně k židly a ten co mě tetoval mi vrazí pár facek. Pořád se mu koukám do očí, teď si bere čipy, je mi jasné že to udělá tak aby mi to co nejvíc bolelo. Trhnu sebou když mi nastřelil první čip, když mi chce nastřelit druhej čip zkřípnu jeho klouby k opěradle židle znovu si vysloužím facku, ušklíbnu se, ,, jen počkej, jestli se nepoddáš tak si tě podané my" kouknu se mu do očích ,,já se nepoddám nikdy ani když ze mě vytlučete duši" odseknu mu kouknu se na zeď, mám pocit že na mě koukají, ne určitě mají ty neprůhledný zrcadla jak jinak by zjistili tak rychle že má 'pán tetovač' problém. Odváže mě a já můžu jít, teď už jim nemůžu utéct. Vyjdu na plac.

Znovu mě oslepý světlo. Teď mám víc času se rozhlédnout okolo. Plac je dost velkej, možná až moc ze tří stran ho ohraničuje plot na kterém je ostnatý drát a čtrvtou ohraničuje velká budova, skoro stejně velká jako plac. Pár aktivit které tady může dělat jsou buď rozbitý a nebo zastaralý, jinak tady není nic jen písek, když se kouknu za plot tak poznám že jsme na poušti. Kéž bych byla doma sice se moji rodiče ke mě nechovají zrovna dvakrát dobře a ani já je nemám moc v lásce. No to je jedno musím najít svojí 'partičku' doufám že jsou v pořádku. Z přemýšlení mě vytrhnou nějaká slova ,,tak holčičko, aby si pochopila jak to tady chodí" říká z dálky ten kluk, přichází ke mně a s ním i jeho parta, musím uznat musím uznat že s nich jde strach. Ten kluk je nejmíň o hlavu větší než já možná i hlavu a půl. ,,já jsem tady šéf a ty ze mě budeš brečet" už je skoro u mě ,, vsadíš se" řeknu posměšně, zrychlí a přípravy si pěst, jeho první ráně se lehce vyhnu, jeho druhá je druhá je podobná a já jí zablokuju, potom mu někdo ze skupinky hodí klacek, kde ho sebrali pomyslím si, kolem nás se začíná tvořit kruh. Teď má nepopsatelnou výhodu párkrát se do mě trefí, ale já pak vyskočím a nohou mu ho vyrazím ve chvilce kdy se ho chopím se ozve siréna. Ostatní si lehnout na břichem na zem a dají ruce za krk, já i s tím klukem zůstaneme stát, odhodím klacek. Podívám se na toho kluka s vražebdným pohledem.