Dům ve temnotě

1. Každý konec někde začíná...

Ten dům byl až zbytečně moc veliký. Zbytečně moc veliký se zbytečně moc velkými pokoji a zbytečně moc velkou zahradou. Přesně takhle na mě působil.

Šestnáct let jsem žila zavřená v malé krabici na kraji Londýna a kdyby mi někdo v té době řekl, že se jednou přestěhuji na venkov, vysmála bych se mu do obličeje. Ale stalo se.

Taťka se totiž rozvedl s mamkou a vykopl nás z bytu.

A tak jsme se ze dne na den ocitli na dlažbě.

Já, máma i můj bratr Victor.

Jediné smysluplné řešení bylo odjet bydlet na venkov k babičce, než si najdeme něco lepšího. To ale také znamenalo zahodit svůj minulý život, školu, přátele, oblíbená místa a všechno, co jsme vždy pokládali za samozřejmost.

A takhle jsme se ocitli tady. V malém zapomenutém městečku. Ve starém viktoriánském domě, který (jak už jsem jednou zmínila) je až zbytečně moc veliký.

Když jsem jím poprvé procházela, málem jsem se ztratila. Objevování nových a nových pokojů nebralo konce a všechny vypadaly hodně podobně. Těžké závěsy, vybledlé tapety, staromódní ošoupaný nábytek, prošlapané parkety a mnoho černobílých fotografií na stěnách.

Ještě nikdy jsem v podobném domě nebyla a při pomyšlení, že bych tu měla žít úplně sama, mi přeběhl mráz po zádech.

Kromě jeho přehnané velikosti, mi přišel také hrozně podivně uspořádaný. Jako kdyby někdo poslepoval úplně náhodně spoustu místností k sobě a vůbec neřešil, jak bude hotové dílo vypadat z venčí. (Vždyť ten dům měl dokonce i věžičku! Věžičku! K čemu sakra potřebujete ve svém domě věžičku!?)

Babička mi přidělila podkrovní pokojík s výhledem na rozkvetlou zahradu a rozlehlý tmavý les. Stylově se shodoval se zbytkem domu. Květované tapety v barvě šampaňského byly místy doběla vyšisované a podlahu pokrýval tmavě rudý rozedřený koberec, který svojí barvou možná kdysi ladil se závěsy. Nábytek v tomto pokoji zastupovala masivní mahagonová postel s nebesy, ohromná starodávná skříň ze stejného dřeva, několik polic s knihami, nepohodlně vyhlížející křeslo a dva noční stolky. Na jedné ze stěn viselo zrcadlo ve zdobeném rámu. V rohu pak stála lampa se zaprášeným stínítkem.

A to bylo všechno.

Příštích několik měsíců se měl celý můj život vtěsnat pod zkosený strop podkrovního pokoje, který jakoby vypadl z učebnice dějepisu. Nikdy jsem nijak neodsuzovala starodávný styl, ale v tomhle domě na mne útočil ze všech stran. Bylo ho až příliš.

Sundala jsem si z ramene tašku s mými věcmi a položila ji na úhledně ustlanou postel. Hned vedle jsem postavila svůj pestrobarevný kufr na kolečkách. Poodstoupila jsem pár kroků ke dveřím a s pobaveným úšklebkem pozorovala ten do očí bijící kontrast, který způsobila dvě obyčejná zavazadla.

Po chodbě se mihl Victor a zamířil ke mně s velkou kartónovou krabicí v rukou. Na jedné její straně bylo lihovým fixem napsáno: "Anastaziiny krámy".

Když jsme balili, Vic mě tím hloupým nápisem chtěl poškádlit a zároveň i přivést na veselejší myšlenky. Ten jeho věčný optimismus mi už za těch dlouhých šestnáct let pěkně lezl na mozek. Občas jsem mu tu jeho masku záviděla. Trápil se snad ještě víc než já a přesto nikomu nedovolil, aby to na něm poznal.

Jen občas, když už toho na něj bylo opravdu moc, jsem si mohla všimnout, že se mu nepatrně chvěje spodní ret. To potom zmizel v nejbližších dveřích, a když se vrátil, už to byl zase ten starý dobrý Victor.

Teď položil krabici na koberec doprostřed místnosti, protáhl si záda, až to ruplo, a provokativně se na mě zašklebil.

,,Teda řeknu ti, An, netušil jsem, že jsi sebou táhla kompletní sadu činek a sbírku kamenů k tomu."lišácky zamrkal a rukou si prohrábl krátké světlé vlasy.

Když se postavíme vedle sebe, nikdo by ani ve snu nehádal, že jsme dvojčata.

Victor je až neuvěřitelně podobný naší matce. Má průzračně modré oči, jemně řezané rysy, rovný nos, plné rty, úzké obočí a blonďaté vlasy. Je asi o půl hlavy vyšší než já a od doby, kdy se naši rozvedli, trochu pohublý.

Já jsem naopak dokonalá dívčí verze táty. Dlouhé a lehce zvlněné kaštanové vlasy jsem si krátce před odjezdem z Londýna promelírovala pěti světle blonďatými proužky. Mám zářivě hnědé oči, úzké rty, trošku větší nos a ostřejší rysy. Měřím asi 170 centimetrů a moje postava je tak akorát štíhlá a vysportovaná.

Ušklíbla jsem se na bratra a strhla z krabice lepící pásku. Neměla jsem Vicovi za zlé, že se mě snaží trochu rozveselit, jen jsem v sobě zrovna nenacházela sílu se smát.

Odklopila jsem kartónové víko a pod ním se na hromádce knih, různých ozdob a drobných věcí objevila zarámovaná fotografie. Opatrně jsem ji vytáhla a krátce si ji prohlédla.

Byla focena před pěti lety u našeho domu na londýnském předměstí. Ten byl také z velké části vidět v pozadí. Šlo o menší cihlový domek s předzahrádkou. V popředí snímku stály čtyři postavy. Dvě jedenáctileté děti - blonďatý chlapec a dívka s hnědými copy - se objímaly kolem ramen a uličnicky se šklebily do objektivu. Za nimi stáli jejich rodiče.

John White byl štíhlý a vysoký muž s hustou hnědou kšticí a pečlivě zastřiženým knírkem. Vždycky mi trošku připomínal Neda Flanderse ze seriálu Simpsonovi. Až na to, že nenosil brýle a byl zapřisáhlý ateista. Jako malá holka jsem ho měla moc ráda. Potom se ale všechno změnilo. Fotka ho zachytávala asi měsíc předtím, než získal novou práci v reklamní agentuře. Měl za úkol vymýšlet nové slogany a propagace pro firmy z téměř celého Londýna. Brzy se pro něj jeho práce stala hlavní prioritou a doma jsem ho už téměř nevídala. Naše vzájemné vztahy se postupně rozpadly a potom už bylo vlastně jen otázkou času, kdy nás všechny vykopne z domu.

Kathrin Whiteová působila na snímku dojmem bezbranné a ustrašené holčičky. Několik blonďatých vlasů jí vyklouzlo z jinak pečlivě staženého culíku. Málokdo by jí hádal třicet let. Vždy vypadala velmi mladě a tento efekt podtrhovala i její drobná, hubená postava. 

Každý z rodičů na fotce měl ruku položenou na rameni jednoho dítěte. Prsty druhé ruky měli společně propletené a vyměňovali si zamilovaný pohled z očí do očí, jakoby si vůbec nevšímali fotografa. Právě tím byla fotografie tak kouzelná. Zachytávala naší rodinu, jak jsem si ji navždy chtěla pamatovat.
S povzdechem jsem položila zarámovaný snímek na desku nočního stolku. Po tváři mi stekla osamělá slza a já se ohlédla po svém bratrovi. Stál rozpačitě u dveří a mlčky mě pozoroval.

Pochopil.

,,Promiň... Babička vzkazuje, že za pár minut bude hotová večeře. Kufry si můžeme vybalit až potom."zamumlal smířlivým tónem.

Podívala jsem se mu do očí a pokusila se vyloudit ze sebe aspoň nepatrný úsměv. ,,Dobře. Hned přijdu. Podrž mi, zatím, místo u stolu."

Victor bez dalších zbytečných slov opustil místnost.

Když jsem osaměla, setřela jsem si hřbetem ruky zbloudilou slzu a posadila se na kraj postele. Potřebovala jsem se trochu sebrat. Přemáhala jsem vzlyky a očima bezcílně bloudila po pokoji. Nakonec jsem pohledem zastavila na velkém tabulovém okně. Něco tam venku totiž upoutalo moji pozornost. Přes zelené větve stromů za sklem přelétl stín...