Dům ve temnotě

3. Tajemná kniha

Vic zavřel stropní dvířka a vydal se chodbou směrem ke svému pokoji. Já se držela těsně za ním. Všechny mé myšlenky se v té chvíli upínaly pouze ke knize, kterou jsem pevně držela v rukou. Konečky prstů jsem vnímala dohladka ohmataná místa na jinak zhrublé kožené vazbě. Přemítala jsem nad tím, jaká tajemství jen obsahuje.

Po několika krocích jsme narazili v chodbě na babičku. V mžiku jsem schovala knihu za záda a byla vděčná za to, že mě babička nemůže přes mého bratra dost dobře vidět.

,,Děti, zrovna jsem vám šla ukázat, kde najdete vchod na půdu, abyste tam mohly vzít ty prázdné krabice." spustila na nás babička a měřila si nás zkoumavým pohledem. Byla oblečená v bílé noční košili ve stylu minulého století a dlouhé šedivé vlasy měla spletené do copu. V mdlém světle nástěnných lampiček připomínala přízrak.

,,To je dobrý, babi. My už jsme ty bedny na půdu odnesli." odpověděl jí můj bratr.

,,Tak to jsem moc ráda, že jste si zvládli poradit." usmála se babička a dodala: ,,Už je pozdě. Měli byste si vyčistit zuby a zaplout do peřin, abyste ráno byli odpočatí. Určitě se budete chtít podívat po okolí a trochu to tady prozkoumat. No nemám pravdu?"

Odkývali jsme babiččin návrh a popřáli jí krásnou dobrou noc. Ta nám na oplátku oběma vlepila velkou mlaskavou pusu na tvář a odebrala se do své ložnice. Sledovali jsme ji s Vicem bez hnutí, až dokud nezmizela v ohbí chodby.

Když byl vzduch čistý, hlasitě jsem si oddechla a vytáhla knihu zpoza zad. Vlastně jsem ani netušila proč, ale z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby kdokoliv (kromě Victora) věděl o mém nálezu na půdě.

Pohlédla jsem na své dvojče a zeptala se ho na otázku, která mi vrtala hlavou už od našeho příjezdu. ,,Máš představu, kde v tomhle bludišti najdeme koupelnu?"

►•◄►•◄►•◄►•◄►•◄

Když jsem se vrátila z koupelny do svého pokoje, oblékla jsem si triko na spaní a uvelebila se i s tajemnou knihou na posteli. V záři lampičky na nočním stolku, jsem si ji mohla konečně lépe prohlédnout. Párkrát jsem ji otočila v dlaních a zkoumala každou nedokonalost na ošoupané kožené vazbě.

Napadlo mě, že možná před lety byl na knize název natisknut a postupem času se odloupal. Tak trochu jsem doufala, že zůstal aspoň částečně vytlačený v kůži. Čím důkladněji jsem však obal zkoumala, tím více jsem byla přesvědčená o tom, že kniha nikdy žádný název na své přední straně nenesla.

Plynulým pohybem jsem otevřela desky a zamračila se na zbytky vytrhaných listů. Věčná škoda, že je předchozí vlastník nenechal na svém místě. Měla jsem pocit, že na nich určitě bylo napsáno něco důležitého.

Mnoho dalších stran bylo k mé smůle od neustálého otáčení nečitelných, takže mi ještě nějakou chvíli zabralo, než jsem nalistovala první zachovalou stránku. Už od pohledu nebylo pochyb, že držím v rukou deník. Zažloutlé stránky zaplňovalo úhledné krasopisné písmo vyhotovené černým inkoustem. Občas bylo proložené povedenými perokresbami přírody a běžných okamžiků ze života.

Už po několika prvních odstavcích, jsem věděla, že se mi podařilo najít učiněný poklad.

Deník psala mladá dívka jménem Janet, která musela kvůli druhé světové válce opustit se svými sourozenci Londýn a odjet bydlet ke své tetičce Marii na venkov. Do domu, který dnes patří mojí babičce. Její nejstarší bratr se jmenoval William, sestra Rose a dva mladší bráškové Eugene a Richard.

První zápis, který se mi podařilo rozluštit, vepsala Janet do deníku koncem srpna 1940. Už pár dní bydlela u tety a zvykala si na nové prostředí. Z perokreseb domu a jeho místností jsem s pobavením zjistila, že interiér se za všechna ta léta téměř nezměnil. Janet byla výborná kreslířka a dokázala zvěčnit každý pokoj do nejmenších detailů. Skoro by se zdálo, že člověk může vstoupit do knihy a ocitnout se v minulosti.

Byla jsem mile překvapená, když jsem zjistila, že Janet kdysi bydlela ve stejném pokoji jako dnes já. Soudě podle obrázku, i ten zůstal (kromě některých maličkostí) v původním stavu. Nejdříve se jí vůbec nelíbil, ale postupem času si tu malou místnost se zkoseným stropem a příšernými tapetami oblíbila.

Během čtení mě zarazilo, jak moc jsme si s Janet podobné. Obě jsme odtržené od rodičů (i když v mém případě jen od jednoho z nich), nucené žít nějakou dobu u příbuzných ve starém domě (ano, i před víc jak sedmdesáti lety byl babiččin dům vnímán jako "starý") se svými sourozenci (OK jen s jedním, ale i to se počítá) a nemáme vůbec ponětí, co s námi bude do budoucna. Dokonce v době kdy psala tenhle deník, byla Jenet stejně stará jako já teď.

Osud této dívky mne natolik zaujal, že jsem nemohla od knihy odtrhnout oči. Nejvíce mě asi zajímalo, jestli se po válce setká se svými rodiči. Doufala jsem, že ano. Z narážek v textu jsem se dozvěděla jen to, že Janetin otec je tou dobou u letectva jako pilot. Matka mezitím zůstává v Londýně a pomáhá, kde se dá.

Jenže čím déle jsem četla, tím více se "hlavní zápletka" odsouvala do pozadí. Autorka se jistě snažila zapomenout na zuřící válku a možné ohrožení života jejích rodičů, načež vyzdvihovala v deníku drobná dobrodružství, která si na venkově zažila. Vyprávěla o tom, jak s bratry prozkoumávala okolní lesy, kradla sousedům třešně, nebo jak se Richard málem utopil v jezeře, u kterého trávili sourozenci parné odpoledne. Očividně tropila všemožné hlouposti, jen aby nemusela myslet na smutnou realitu. Postupně se tak celý příběh stal možná až moc legrační a bezstarostný na to, co za hrůzy se dělo paralelně s ním.

Četba mi rychle ubíhala a stránky se otáčely téměř samy. Už jsem byla skoro v polovině, když se mi začaly klížit oči. Ještě nějakou chvíli jsem hrdinně bojovala proti únavě, která se mě zmocnila, ale bylo mi jasné, že nemůžu vyhrát. Ještě jsem stačila otočit jednu stranu, a to poslední co jsem viděla před tím, než jsem se odebrala do říše snů, byla perokresba asi patnáctileté neznámé dívky s dlouhými světlými vlasy.

Starožitné kyvadlové hodiny v přízemí odbily půlnoc...