Dům ve temnotě

2. Co se skrývá na půdě?

Seběhla jsem po starém prošlapaném schodišti do přízemí, prošla obývacím pokojem a nahlédla opatrně do jídelny.

Ta byla sladěna do tmavě zelené barvy a nejvýraznějším kusem nábytku byl oválný jídelní stůl, u nějž zrovna seděl Vic a povídal si s naší mamkou, která na protější židli ukusovala plátek toustového chleba. Posadila jsem se vedle svého bratra a nasadila ten nejpřirozenější úsměv, jaký jsem jen dokázala vykouzlit.

O chvíli později vyšla ze dveří do kuchyně babička v olivových domácích šatech a se stříbrnými vlasy staženými do vysokého drdolu. V mžiku prostřela stůl a postavila před nás pečené kuře s bramborem. Krátce na to jsme se pustili do jídla.

„Líbí se ti tvůj nový pokoj, Anastazie?" zeptala se mě babička.

„Jo, líbí. Je moc fajn." odříkala jsem bezmyšlenkovitě předem připravenou odpověď a nabodla na vidličku kousek bílého masa.

Teď babička promluvila ke mě i mému bratrovi: „Po večeři budete mít čas na vybalení všech věcí. Dala jsem vám do skříní nějaká ramínka. Buďte tu jako doma." Na chvíli se odmlčela, přejela nás oba významným pohledem a potom pokračovala: „Jo a málem bych zapomněla, až budete hotoví, odnesete prázdné krabice na půdu, aby nám nikde nepřekážely."

Oba jsme všechno horlivě odkývali, i když ani jeden z nás neměl vůbec tušení, kde se v tomhle obrovském domě nacházejí dveře od půdy.

Zbytek večeře si babička povídala hlavně s naší mamkou, a tak jsme se v tichosti navečeřeli, odnesli špinavé talíře do kuchyně a vydali se do svých pokojů.

Tiše jsem proklínala toho geniálního člověka, který projektoval tenhle dům a napadlo ho, snad z nudy nebo zlomyslnosti sobě vlastní, navrhnout takový spletitý systém chodeb, pokojů a schodišť, že by zahanbil leckteré bludiště. Když jsem konečně otevřela správné dveře a vpadla do svého nového pokoje, zařekla jsem se, že si cestu k němu musím pro příště nějak označit.

Jelikož se už venku začínalo šeřit, zatáhla jsem těžké závěsy a rozsvítila lampu. V jejím nažloutlém světle jsem začala vybalovat.

Šlo to překvapivě rychle. Oblečení do skříně, knihy do polic, drobnosti na stůl a těch pár kousků bižutérie jsem položila i s řasenkou a leskem na rty k zrcadlu. Taštičku s hygienickými potřebami jsem prozatím položila na postel, jelikož jsem si v tu chvíli netroufla jít hledat koupelnu. Brzy jsem byla hotová. Ještě jsem doladila pár detailů, prázdné kufry schovala pod postel a s kartónovou krabicí (alias "Anastaziiny krámy") vyšla na chodbu. Tam mě překvapila neprostupná tma.

Vůbec jsem si díky zataženým závěsům nevšimla, jak rychle se venku setmělo. Teď jsem si neviděla snad ani na špičku nosu. Stála jsem uprostřed ničeho. Vsunula jsem krabici pod levou paži a pravou rukou začala ohmatávat zdi ve snaze najít vypínač. Přejížděla jsem konečky prstů po pokroucené tapetě, ale kromě zarámovaných obrázků jsem nic nenahmatala. Už jsem to chtěla vzdát a vrátit se zpátky do svého pokoje, když mě z ničeho nic kdosi pevně chytil za zápěstí!

Zalapala jsem po dechu a upustila krabici na zem. Dřív než jsem stačila hlasitě zaječet, stiskla mi ústa další ruka. Snažila jsem se vytrhnout z ocelového sevření, ale to už jsem zaslechla Victorův přidušený smích. Ve vteřině jsem byla volná a celou chodbu zalilo žlutavé světlo několika nástěnných lampiček.

„Vicku! Jak jsi mohl!? Víš vůbec, jak jsi mě vyděsil?" zdvihla jsem z podlahy krabici, mžourala do nečekaného přívalu světla a snažila se rozdýchat přežitý šok. Victor se nepřestával svíjet smíchy. Jednu ruku stále ještě držel na vypínači. Ten bídák! Já bych ho nejradši něčím pořádně přetáhla!

„Zrovna... zrovna jsem ti... šel říct, že... že mám hotovo a jdu hledat půdu, abych tam mohl odnést ty prázdné krabice." vysypal ze sebe Victor mezi návaly smíchu.

„Prima, to se mi zrovna hodí. Sama jsem tě šla hledat." odpověděla jsem lehce uraženým tónem, načež jsme se oba vydali ke dveřím Vicova pokoje. Ten se nacházel na druhé straně chodby a byl zařízen podobně jako můj. Jen barevně ladil do modro-zelena. Bratr zvedl ze země dvě krabice.

Logickou úvahou jsme došli k závěru, že hledáme-li půdu, musíme se dostat do nejvyššího patra domu. Byli jsme přesvědčeni, že už není vyšší patro než to, ve kterém zrovna jsme (naše pokoje se totiž nacházejí těsně pod střechou), ale přesto jsme po několikaminutovém hledání narazili na téměř neviditelná stropní dvířka.

To musí být ono! Vic se k nim se svou výškou celkem pohodlně natáhl a na podlahu mezi nás dopadly skládací schůdky. Ze stropu na nás hladově zíral temný čtvercový otvor.

Victor vyšel nahoru jako první a já mu podávala jeho krabice. Potom jsem vylezla za ním.

Půdní prostor nebyl moc vysoký, takže jsem se musela trochu přikrčit. Jediným zdrojem světla byly ony stropní dvířka, kterými jsme sem přišli. Všimla jsem si, že díky nim také všechno tady nahoře vrhá strašidelné stíny. Můj bratr stál pár kroků ode mě a rovnal krabice na jejich nové místo. Já se mezitím rozhlížela kolem.

Nemohla jsem s jistotou říci, jak je půda rozlehlá, jelikož světlo z chodby nedokázalo proniknout do všech jejích koutů. Většina osvětleného prostoru byla zastavěna starým nábytkem, ošuntělými hračkami a starožitnými truhlami. Jednu takovou truhlu jsem jen tak ze zvědavosti otevřela. Byla plná zažloutlých lejster a ohmataných knih.

Jelikož jsem svým způsobem tak trochu knihomol, neodpustila jsem si aspoň přečtení jejich názvů. Jenže většinou to byla díla, jejichž jména mi nic neříkala. Prostě mnoho a mnoho světem zapomenutých knížek od neznámých spisovatelů. Pro někoho naprostá ztráta času, ale já jsem se z nějakého důvodu nedokázala od té truhly odtrhnout. Pečlivě jsem si četla název každé knihy, kterou jsem v té bedně našla. Připadala jsem si, jako kdybych hledala něco konkrétního. Jako bych věděla, že se mezi těmi svazky skrývá něco opravdu důležitého.

Až jsem ji konečně našla.

Byla to středně velká knížka s odřenými rohy. Odhadem určitě neměla víc jak tři sta stran a nacházela se až úplně na dně truhly. Vázaná v kůži, ale nenesla na sobě žádný název ani jméno autora. Tím se lišila od všech ostatních. Jako poslední bílé plátno v malířském ateliéru. Byla to také jediná kniha z truhly, kterou jsem otevřela.

Doufala jsem, že její název naleznu na jedné z prvních stran, ale k mému zklamání je kdosi přede mnou vytrhal. Další listy byly hodně sešlé a špinavé od neustálého otáčení. Přesto jsem si mohla všimnout, že se jedná o rukopis. Snad nějaký deník? V tom mizerném světle, které v podkroví vládlo, jsem neměla šanci přečíst ani řádek. Písmo bylo příliš drobné.

„Tak asi můžeme jít." oznámil mi můj bratr, kterého jsem doteď, díky svému nálezu, úspěšně ignorovala.

„Hmm. Jo už jdu." řekla jsem a v rychlosti začala skládat vyndané knihy zpátky do truhly.

Tu bezejmennou jsem si nechala nakonec. Párkrát jsem ji obrátila v rukách a prohlédla její poničenou vazbu. Nechtělo se mi ji vrátit mezi ostatní zapomenuté knížky. Představa, že ji znovu zavřu do bedny a odejdu, se mi přímo protivila. Chtěla jsem vědět, co se v ní píše.

„Našla jsi něco zajímavýho?" zeptal se Victor a nahlížel mi přes rameno.

„Jen takovou starou knížku." odpověděla jsem zamyšleně.

„Aha. A jakou?" zajímal se.

„To nevím, ale ráda bych si jí přečetla."

„Ty jsi vážně pošuk, Ann." uchechtl se můj bratr a slezl po schůdcích do chodby.

Možná má pravdu, napadlo mě. Možná už doopravdy blázním.

Zaklapla jsem truhlu a s knihou v ruce pospíchala za ním.

Půda (i všechna tajemství v ní ukrytá) se znovu ponořila do tmy...