The power of dreams [CZ]

1. Záchrana

„Když já mám strach!" zakňučel mi kousek od ucha pištivý hlásek a jeho majitel snad už posté přešlápnul z nohy na nohu. Kdyby jen na sobě neměl ty příšerné holínky, třeba by to nedělalo ten otravný zvuk, ze kterého jsem pomalu, ale jistě chytila tiky v oku.

„Nebuď strašpytel, prosím tě. Bát se můžeš teprve potom, jestli zjistím, žes mi ukázal špatnou skříňku." povzdechla jsem si a poslepu zašátrala rukou do prostoru, dokud mi prsty nezavadily o kovový, nerovný a pěkně studený povrch. Bingo.

Dřepla jsem si k předpotopnímu zámku, který byl naštěstí vidět i přes všudypřítomné šero v chodbě a pomalu do něj zastrčila špičku vlásenky. Uvnitř to uspokojivě luplo. „Už? Už ho máš? Vždyť se tam udusí, rychle.." Další neklidné zavrzání holínek. Mě z něho snad jednou klepne pepka. Jak se může plastová hračka udusit?

Vlásenkou jsem důkladně kroutila na všechny strany, až mě po chvíli rozbolelo zápěstí. Doprčic.. Ve filmech to teda vypadalo snadněji. „Už to.. Uf.. Už to bude! Jenom.. Hů.. Jenom kousíček.." S vyplazeným jazykem v koutku rtů - jak jsem se pořádně soustředila - jsem nakonec postrčila svůj provizorní klíč správným směrem, zámek se uvolnil a s hlasitým cinknutím spadl na zem. Nutno podotknout, že jen kousek od mé nohy. Au.

„Ty ho máááš! Zachránila jsi Stevea!" s tím mě ten prcek odstrčil stranou, sám rychle otevřel dveře školní skříňky a téměř tam vrazil celou kebuli, jak se hned dychtivě sápal po malém, plastovém autíčku. Musela jsem držet cukající koutky svých rtů snad násilím, když si hračku láskyplně přitisknul na hrudník a vlepil jí pusu.

„No, od čeho jsou starší sestry. Hlavně prosím tě už nikoho neprovokuj, příště bys v cizí skříňce mohl zůstat ty, ne ta hračka. A teď upaluj na hodinu, prcku."

„Tak jo. Měj se, Skye!"

Už jsem stačila zahlédnout jen jeho záda, jak mizí na schodišti do vyšších pater. Fakt by mě zajímalo, jestli by takhle vyšiloval, kdybych v tý skříňce byla zamknutá já. Smutný je, že pravděpodobně ne.

Sklonila jsem se zase zpátky pro zámek a prohmatala ho, jestli náhodou nenese žádné známky násilného vloupání. Nenesl. Ani škrábnutí. Můj hrdinný čin hold asi nebude zaznamenaný nikde. Teda, alespoň ho viděl prcek...

Moji myšlenkovou šňůru rychle přetrhlo cvaknutí a ostré světlo, co rázem zalilo celou školní chodbu s takovou intenzitou, že jsem musela rychle přivřít oči. Ale ne. To ne. No tak, tentokrát už ne! Byl to přece dobrý skutek!

„No to se podívejme, kdo se nám tu zatoulal.." Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo stojí kousek za mnou. Ten radostný výraz jsem teda vážně vidět nepotřebovala. Do háje s tím..

Raději jsem se zahleděla na podlahu, ruce zabořila do kapes a mlčky došla až k mému milovanému tělocvikáři, který měl záhadnou schopnost objevovat se zrovna tehdy, když se to nejméně hodilo. Stejně si to neodpustil a jeho dlaň mi dopadla rovnou na rameno, když mě postrkoval před sebou.

„Ředitelna?" hlesla jsem tiše.

„Ano, ředitelna, moje drahá."