The power of dreams [CZ]

2. Rány, co se nezahojí

S nakrčeným obočím a rukama založenýma na hrudi jsem sebou plácla na omšelé křeslo uprostřed malé místnosti. Páchlo to tam lacinou kolínskou a jediná dvě okna poskytovala jen chabé osvětlení, takže mosazný stůl předemnou i třicetiletý muž, co stál za ním, se utápěli v šeru.

„Skye, Skye, Skye.. Jen mi pověz, copak zlého jsem provedl, že mě takhle trestáš?" rádoby zmučeně zašeptal a mě i na tu dálku ovanul jeho zatuchlý dech. Instinktivně jsem nakrčila nos a svezla se hlouběji do křesla. Už nikdy si nebudu stěžovat na zápach kolínské.

„Jako ředitel téhle školy jsem velice, ale velice zklamán,“ pomalu přešel kolem stolu až na stranu, kde jsem seděla já a dlaněmi se zapřel o opěrku mého křesla. Přísahala bych, že zatuchlý vzduch zhoustnul tak, že se pomalu už ani nedal dýchat. „Vždyť to byla jenom pitomá hračka, pane. Odcizená. Šlo jen o to.. Aby ji Andy zase.. Dostal zpátky?" s každým slovem jsem doslova cítila, jak mi odchází hlas, až se při poslední hlásce zasekl jen na šepotu. Končetiny mi ztěžkly snad o pěkných pár kilo, jako vždy, když jsem si před ním připadala tak zatraceně malá..

„Ale jako tvůj kmotr a pěstoun,“ jak se dalo čekat, naprostá ignorace. „No hádej, jak se cítím?“

„Zlobíte se, pane?“

Žíla na krku, zpola zakrytá pečlivě nažehleným límečkem mu začala rychle pulsovat.. Varování číslo jedna. „Ne, zlatíčko, nezlobím se..“ zkroutil rty do otcovského, láskyplného úsměvu a natáhl ruku, aby mi mohl kloubem ukazováčku přejet po tváři. Z toho doteku mě zamrazilo snad v každé buňce těla a žaludek se mi zhoupl. Jak ráda bych se mu na tu košili vyzvracela.

„Ne, kdepak..“ vydechl, stáhl ruku zpátky k sobě a bez jediného varování nebo jen cuknutí jeho svalů ve tváři.. BUM! Pěstí silně praštil do opěrky, až se celé křeslo rozvibrovalo a snad jen metr od mého obličeje zařval: „Já zuřím, Skye! Ty tady budeš porušovat moje pravidla v mojí škole?!“

„Byla to jen hračka!“ vypískla jsem, teď už schoulená v rohu křesla, ale můj hlas zněl proti tomu jeho ustrašeně a slabě. Jako by mi do krku někdo narval velký knedlík..

Pulzující žíla začala mizet stejně rychle, jako se objevila. Většina lidí by si oddechla. Já se teprve teď začala doopravdy bát. Kdyby zuřil, měla bych alespoň nějaký důkaz, jak se ke mně v téhle místnosti a všude, kde jsme byli sami, choval. Jinak zase odejde a bude se tvářit jako mučedník.. A všichni tupci tady mu to sežerou, jako vždy.

„Zkrátka si myslím, zlatíčko, že jsi nezvladatelná a neschopná respektovat jakákoliv pravidla."

Zatnula jsem nehty do křesla a rty stiskla pevně k sobě, abych odolala nutkání ho vyprovokovat k další ztrátě kontroly. Ještě pořád jsem cítila modřiny po minulém pokusu o něco takového.

„Omlouvám se. Už se to nestane.“ procedila jsem pomalu mezi zuby a pohledem mu propalovala díru rovnou do čela. Pravděpodobně si toho byl až moc dobře vědom, protože se na mě znovu usmál, tím falešně schovívavým způsobem. Ten nenávidím nejvíc..

„Oh, to nepochybně. O to se totiž postarají v internátu, do kterého tě budu muset poslat. Naučí tě tam, co se pro slušnou dívku z dobré rodiny hodí.“

„Cože? Do inter-“

„Třeba že nemáš přerušovat dospělé,“ líně si vykročil od mého křesla zpátky ke svému, které - díky bohu - bylo za mohutným stolem, který nás teď dělil. Konečně z mých svalů spadlo trochu napětí a mysl se vyjasnila.

„Že máš být poslušná, loajální..“ střelil po mě ze svého místa jasně zeleným pohledem a moje tělo se zase celé napnulo. „A že se nesluší, aby se dívka vzpouzela.“ pomalu přivřel jedno oko v mrknutí a mě se zase začalo dělat opravdu zle. Nejen z toho puchu, nedostatku světla a strachu. Ale taky z toho, že nikdy nebude chvíle, aby mi nepřestal připomínat to, čeho lituju nejvíc na světě. Že jsem mu kdysi vůbec mohla věřit.. A víc.

Chtěla jsem se bránit, říct mu, co si o něm myslím a že tamto nic neznamenalo.. Že je to hajzl, co si jen se všemi okolo zahrává a že moc dobře vím, jak mě nesnáší.

Ze rtů mi však unikl jen tichý vzlyk, se kterým jsem se prudce vrhla ke dveřím a rychle zmizela na chodbě. Nezavolal mě zpátky, ale slyšela jsem tiché zaklapnutí, jak za mnou ty dveře zavřel.

POZNÁMKA

Upřímně doufám, že jestli to vůbec někdo čtete, tak že vám to nepřijde zas tak moc zmatený. :-D Slibuju, že postupně se toho v příběhu dozvíte víc a víc. :-D Nemám nijak přesně určené, jak to všechno dopadne a jak se to bude rozvíjet, takže.. Na rozluštění budu tak nějak čekat společně s vámi. :-)