Záhada Dračího hradu

1.kapitola - Doprovod

Mlok

,,Tak na novomanžele!" zvolal můj bratr a pozvedl skleničku. My ostatní následovali jeho příkladu a přiťukli si. Celá společnost se dobře bavila. Byla to jistá odměna za všechno, čím jsme si prošli. 

Po pár minutách jsme se roztrousili do skupinek. Jacob a Queenie se bavili s Bunty, můj přítel přitom objímal nitrozpytku kolem pasu. Byl jsem za oba tak šťastný. Queenie opět byla sama sebou, právě taková, jakou jsem ji poznal v New Yorku. 

Theseus si povídal s Tinou a Lally. Zřejmě jim vyprávěl něco vtipného, protože se obě ženy smály.

Já stál stranou a upíjel šampaňské ze své skleničky. Tinin obličej zdobil nádherný úsměv, kolem tváře jí padaly tmavé vlasy, které si upravila pro tuhle příležitost.

Byla krásná, mnohem krásnější než jsem si pamatoval. Ani fotografie, kterou jsem měl připevněnou na víku kufru, nedokázala vyjádřit její jedinečnost.

Naposledy jsem ji viděl v Londýně, kde pobyla pár týdnů, když jsme opustili Paříž. Tehdy jsme byli oba zničení ze ztráty někoho blízkého a snažili jsme se být vzájemnou oporou. Přestože se vrátila domů, zůstali jsme v kontaktu pomocí dopisů. 

Dokázal jsem si přesně vybavit text dopisu, ve kterém mi psala, že ji povýšili. Byla šťastná a já byl šťastný s ní.

Queenie mě po chvíli zmerčila a nenápadně se oddělila od skupiny. Došla ke mně a v očích jí svítily rošťácké ohníčky. ,,Líbí se ti, na co koukáš, Mloku?" zeptala se. 

Odtrhl jsem od Tiny oči a zahanbeně sklonil hlavu. ,,Nevím, o čem to mluvíš," řekl jsem a upřel pohled na nápoj ve skleničce.

Queenie se zahihňala. ,,Jistě." Po chvíli mi položila ruku na rameno a tím mě přinutila se na ni podívat. ,,Proč tady stojíš tak sám? Proč za ní nejdeš a nepromluvíš s ní? Moje sestra přece nekouše."

,,Mohla bys mi přestat číst myšlenky?" požádal jsem ji, nelíbilo se mi, že do mě vidí. Bylo mi to nepříjemné, jako když někdo vstoupí do pokoje bez zaklepání. 

,,Omlouvám se, nemůžu si pomoct." Queenie se trochu styděla, že nahlédla do mého soukromí.

,,Vážně nechceš jít za námi?"

Zavrtěl jsem hlavou.

,,Jak myslíš," pokrčila rameny a jemně mě poplácala po tváři. ,,Kdyby sis to rozmyslel, uvítáme tě." Ladně se otočila a vrátila se.

Najednou mě něco štíplo zevnitř kapsy. Nebolelo to, ale bylo to tak citelné, že jsem skoro sykl. Ven vykoukl Větvík a zašvitořil.

,,Copak je, kamaráde?" usmál jsem se a natáhl k němu ruku. Větvík vyskočil z kapsy a vyťapal mi na hřbet ruky. Ukázal na Tinu a znovu zašvitořil.

Protočil jsem oči. ,,Ještě ty začínej!"

,,Ale má pravdu." Můj bratr Theseus se ke mně přiblížil jako myška, vůbec jsem ho neslyšel.

,,Proč prostě za ní nejdeš? To mě přeci připoutala na tu židli na francouzském ministerstvu a poslala mě hezky pryč, vzpomínáš? Neměl bych to být já, kdo by se měl bát?"

Musel jsem se smát. Jak jen bych mohl zapomenout? Skutečně to asi byla nejlepší chvíle mého života.

,,Já se nebojím, Theseusi," řekl jsem. ,,Tina se zrovna baví s Lally a já nechci rušit."

,,Kdy jste se naposledy viděli?" vyzvídal.

,,V Londýně."

,,To je docela dlouho, že? U Merlinových vousů, vždyť ji máš rád! Tak na co čekáš? Běž za ní! Aspoň si s ní promluv dřív, než se vrátíme do Londýna."