Přeji Ti dobrou noc

Část 1.

Tou myšlenkou si už jistě prošel každý. Podivný pocit doprovázený ještě zvláštnějšími zvuky, otočení, pátrání očima v neprostupné tmě. A když se otočíte...

Ne. Ani dnes mě nikdo nesledoval. Nikdo nešel za mnou ponurou ulicí, kterou jsem se vracela domů ze školy. Jako každý zimní večer tu ani dnes nikdo nestál. Proč taky? Kdo by se v šest hodin večer procházel v takové zimě poblíž mého domu? Hlavní ulice se nacházela daleko od nás a nikdo z našich sousedů v práci tak pozdě nekončil. Možná se tu jednou za pár dnů mihl člověk, kterého jsem neznala a který vypadal, že mi ublíží, pokud se na něj zle podívám. Není to tak dávno, říkám si, oči pořád upřené na konec ulice, na kterém poblikávala pouliční lampa, co jsem tu takového pobudu viděla. Nesl přes rameno černý pytel, měla jsem za to, že v něm odnáší nějaký odpad na sběrný dvůr stojící kousek za městem. Jenže do ulice, která tam směřovala, nikdy nezahnul. Ta vzpomínka se mi vybavila, zatřásla jsem se. Rychle jsem se otočila a zrychlila krok. Už abych byla doma. Pomyslela jsem si, že mi dnešní čekání na vlak se zpožděním, co jsem snad ještě nezažila, přivodí tak akorát zápal plic.

Ten večer jsem se už neotočila. Nevěděla jsem, že běžet rychle domů, než se strachem zblázním, bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Kdybych se totiž opravdu otočila, možná věci nabraly ještě mnohem horší spád. I když...

Moje spaní už několik dní za moc nestálo. Z větší části jsem probdělé noci přikládala za vinu stresu, který jsem poslední dobou zažívala ve spojitosti se školou. Do maturity mi sice ještě rok zbýval, ale náročnost učiva jsem poznávala už nyní. Nikdy jsem plně nelitovala svého rozhodnutí zůstat na obchodní akademii, na druhou stranu jsem už od prvního ročníku věděla, že maturita nebude tou zvanou formalitou, které se učitelé smáli. Možná jsem si rozuměla s cizími jazyky, ale vše zbylé pro mě byla španělská vesnice. Nedivila jsem se, že nespím. Počet písemných prací už překonal i zaběhlé pořádky na naší škole. Zdálo se, že všichni poslední dobou přemýšleli jinak. Rovněž se jinak i chovali. Co za tu změnu mohlo, jsem netušila. Někteří z mých přátel by řekli, že konstelace hvězd a planet tohoto roku zkrátka není správná. Já tvrdila, že svět se každým rokem kazí víc bez ohledu na to, kde stojí Merkur.

Nečekala jsem, že bych tuhle noc usnula dříve než ve dvě v noci. Budila jsem se časně, sotva v pět, a i tak jsem někdy ráno nestíhala. Tři hodiny spánku nebyly zdravé pro nikoho. Bolest hlavy se proto dostavovala často a vůbec mě nepřekvapovala.

Přišla i tuhle noc. Zmateně jsem se otáčela v posteli. Napůl jsem spala a napůl pořád vnímala zvuky kolem. Někdo z mých rodičů zakoplo malou skříňku na chodbě, když šel na záchod. Z pokoje mladších bratrů se pořád ozývala znělka otravné počítačové hry, přestože jsem jim už před hodinou řekla, ať jdou spát. Už jsem se neobtěžovala s tím je jít seřvat. Nestálo mi to za to, když už jsem byla tak blízko vytouženému spánku.

Jenže ten nepřišel ani po hodině převalování v posteli. Víčka už jsem měla tak těžká, že jsem je skoro nemohla zvednout, přesto jsem nespala. Všechno kolem jsem pořád vnímala a ne a ne usnout. Tuhle noc mě ale čekalo nemilé překvapení, doslova zvednutí laťky.

Najednou jsem začala pociťovat hučení v uších. Potom zvonění. Rozespalostí jsem byla přesvědčená, že mi někdo volá. Nebylo by to nic neobvyklého. Obzvláště můj kamarád Martin mi byl schopný zavolat i ve čtyři v noci kvůli menší či větší hovadině. Mobil ale nezvonil. Stejně tak to nebyl ani zvuk typický pro náš domovní zvonek. Otravný zvuk v uších ale nepřestávala brzy se k němu přidalo prudké bušení srdce. Snažila jsem se rozespale otevřít oči, možná se i na chvíli zvednout z postele. Mohla jsem kvůli dnům bez spánku onemocnět? Třeba na mě lezla chřipka.

Chtěla jsem se zvednout, ale poznala jsem, že je zle. Pohnout se nebylo v mých silách. Oči jsem otevírala tak pomalu, že místo milisekund mohly stejně dobře uplynout hodiny. Kdosi na mě volal. Pak už i křičel. Znala jsem ten hlas. Bez pochyby patřil jedné z mých kamarádek, Ivaně. Ječela, jako kdyby jí někdo ubližoval. Znovu jsem otevřela oči, neskutečně pomalu. Nepohla jsem se ani o píď, pouze trhaně otočila krkem, abych viděla na černý stín usazený na mé posteli. Ten stín, tu siluetu, jsem poznala stejně jako Ivanin hlas.

Byl to další z mých kamarádů, Filip. Neviděla jsem mu do očí, byl ke mně obrácený zády, ale poznala jsem ho okamžitě. Něco říkal, opakoval pořád dokola. Přidal se k němu i další hlas... Mohl to být Martin?

Dlouhé minuty jsem nemohla nic udělat. Pouze jsem poslouchala Ivanin křik, Filipovo neustálé opakování věty, jejíž slova jsem nerozeznala, a Martinovo zvláštní mumlání. Když jsem se konečně pohla, respektive natáhla ruku k siluetě sedící na mé posteli, stín se rozplynul.

Dostala jsem strach. Byla jsem v šoku. Takový sen se mi nikdy nezdál. Nedávno mi jedna ze spolužaček vyprávěla o spánkové paralýze, na kterou na ještě na základce dělala referát. Že bych ji zažila? Možné to bylo.

Vstala jsem z postele a chvíli neklidně přecházela po pokoji. Třásla jsem se šokem i zimou, nemohla uvěřit tomu, co se mi zdálo. Ze zvyku jsem popadla mobil jako vždy, když jsem se v noci vzbudila. Byl to jakýsi reflex, moje snaha se znovu spojit se světem potom, co jsem z něj na několik hodin vypadla. Asi se to už dalo označit za závislost, ten den mě k tomu však vedla podivná předtucha.

A opravdu. Někdo mi volal. Otevřela jsem historii hovorů a nalezla Filipovo číslo. Kdyby mi volal jednou, snad bych se tak nevyděsila. Počet hovorů v historii ale nebral konce. Rychle jsem to číslo vytočila, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Jeho uvítací tón, táhlá melodie z filmu, který tolik miloval, docela dobře doplňovala mojí náladu a ještě zvětšovala moji frustraci. Vytáčela jsem to číslo asi desetkrát, ale ani jednou mi telefon nezvedl. Udělala jsem, co by možná všechny nenapadlo. Věřila jsem svému snu jako znamení. Jako šestému smyslu, který ke mně přišel z nějakého důvodu. Okamžitě jsem hledala Martinovo a Ivanino číslo, přestože jsem zavírala oči při každém zamžourání do ostrého světla telefonu.

Nezvedli to.

Pocit, který jako vlna projel mým tělem, jsem se rozhodla respektovat. Upřímný strach a obavy. Něco se stalo. Něco se muselo stát. Věřila jsem, že například Ivana by uprostřed noci ani nevěděla, že jí vyzvání telefon. Ale Martin? A Filip mi navíc volal sám!

Nevěděla jsem, proč to přesně dělám, když jsem se začala rychle oblékat a hledat klíče od bytu. Trvalo to sotva pár minut a už jsem přímo strhávala kabát z věšáku při vchodových dveřích. Ohlédla jsem se, když se ozvalo protivné zamňoukání. Podívala jsem se do vypoulených očí naší kočky, jejíž tmavá srst ji celou schovávala ve tmě. Jen oči jí svítily a pátravě se na mě dívaly. Samozřejmě jsem tou dobou nemohla tušit, že to nejsou jen její oči, co na mě hledí.

Možná si myslí, že jsem blázen, řekla jsem si v duchu. A možná, že má pravdu a rezervace v nějakém ústavu je jediným východiskem. Doufala jsem, že můj pokoj bude mít aspoň hezký výhled.

Rozběhla jsem se po schodišti, otevřela dveře a vyšla do mrazivé noci.