Přeji Ti dobrou noc

Část 2.

Když jsem opustila byt, ten pocit jsem ještě neměla. Ozval se až když jsem mířila ulicí na okraj města. Nikdo z mých kamarádů nebydlel ve stejném městě. Ivana žila v malé vesnici vzdálené pět kilometrů, Filip na samotě na druhé straně lesa, který jsem před sebou viděla. Martin dokonce bydlel ještě dál.

Něco mi ale tu noc říkalo, že jdu správným směrem. Skoro bych přísahala, že mě tam něco vedlo. Jemný dotek na mé paži, který mě nejdřív vyděsil natolik, že jsem i s baterkou, kterou jsem v bytě stačila sebrat z tátovy bundy, běžela zpátky k městu. Jenže pak se můj strach vytratil. Zůstalo jen pevné odhodlání vkročit do lesa.

Přemýšlela jsem, co se stane, když se nevrátím včas. Co si asi budou myslet rodiče a bratři, jaký poprask způsobí a jak mi vynadají. Proč mě tou dobou následky nezajímaly, bylo ale jasné. Ivanin křik ozývající se v mém snu byl dostatečnou motivací. Navíc by to nebyla první podivná věc, co se mi stala. Naposledy, když jsem poslechla svůj instinkt, jsem si zachránila život. Uskočila ze silnice včas, aniž bych viděla auto, které v plné rychlosti dostalo smyk a najelo do domu naproti tomu mému. Tehdy jsem to také jen cítila. Záškuby a doteky, které mi chtěly dát něco najevo.

Poslechla jsem je jednou, poslechla jsem je i podruhé. Les mě děsil i za dne, natož v noci. Slyšela jsem houkat sovu, nebyl tu žádný sníh, od kterého by se místy odráželo měsíční světlo pronikající v malé míře korunami stromů. Bylo tu vidět tak málo i s tou zatracenou baterkou!

Vydechovala jsem obláčky páry, děsila se každého zapraskání větve, kterou měla na starost zdejší zvěř, uvnitř umírala strachy... Přesto jsem šla dál.

Trvalo hodinu, než jsem to uslyšela. Volání. Dlouho jsem nemohla poznat, co dotyčný volá. Když jsem to ale poznala, běžela jsem a strach mě úplně opustil.

Martinův hlas se ozýval z neskutečné dálky. ,, Pomóóóc! Prosím! Kdokoli! " Běžela jsem za hlasem a brzy s baterkou osvítila stopu zanechanou v blátě. Včera pršelo, pořádná zima se sněhem byla historií už několik let. Do bahna jsem brzy zabředávala i já, měla jsem tak dost času si stopy prohlédnout. Byla to vlastně jenom jedna velká stopa, jakési vyryté koryto v bahně. Něco tu někoho táhlo. A já měla pocit, že přesně vím, koho.

,,Martiné! " křičela jsem, ale volání se čím dál víc vzdalovalo. Možná mě zaslechl a poznal, možná to volal jenom podvědomě. Znali jsme se už dlouho.

,,Báro! " doléhalo ke mně, ale vzdálenost se tak zvětšila, že už jsem nebyla schopná určit, odkud hlas přichází. Stopa se tu začala ztrácet v místech, kam včera přes hustý stromový porost skoro nenapršelo. Stála jsem uprostřed lesa, svítila baterkou napravo nalevo, srdce až v krku. Nikdo mi nemohl pomoct. Byl tu špatný signál. A hlavně, kdo by mi tohle uvěřil. Trvalo by dlouho, než by nabyli dojmu, že si nedělám legraci. Minimálně by si museli ověřit, že Martin určitě není doma. Tou dobou už by z Martina nemuselo zbýt vůbec nic.

Když jsem překonala původní strach, rozběhla jsem se dopředu a pořád opakovala Martinovo jméno. Běžela jsem několik desítek metrů, než se začal ozývat další hlas. Určitě patřil Filipovi.

Nepřekvapilo mě, že ho brzy začal doplňovat Ivanin křik.

,,Martiné! Filipé! Ivanó! "

,,Báro! " ozvalo se odněkud. Okamžitě jsem zavolala znovu a čekala, až se hlasy zase ozvou. Když začaly znovu volat, následovala jsem je s vervou loveckého psa. Už jsem jedinkrát neztratila směr. Brzy se zase začaly objevovat stopy způsobené táhnutím těžkých těl napříč bahnem. Viděla jsem tři koryta, která se k sobě s každým metrem přibližovala. To bylo dobré znamení. Už brzy je najdu... Už brzy je uvidím... A zachráním. Určitě je zachráním.