1

2.4K 37 5
                                    


Člověk by si měl plnit svoje sny. I když ne každý sen je nám umožněn uskutečnit. Profesionální fotbalistka ze mě asi nikdy nebude. Na druhou stranu už bych si to ani nepřála. Poslední dny totiž přemýšlím nad tím, že bych chytila provaz na druhém konci a stala se trenérkou. Musela bych projít kurzem a zvládnout zkoušky po kterých dostanu certifikát a budu moci jít trénovat. Fyzioterapie je splněná, takže je čas na nový dobrodružství.

Moje přemýšlení dospělo do stádia, kdy jsem se rozhodla tenhle svůj momentální sen uskutečnit. Co se stane, když to nevyjde? Zůstanu u fyzioterapie. No a když to vyjde? Budu moci trénovat ty, jímž se ještě může splnit být profesionílním fotbalistou. A když mě to bude bavit, můžu jít výš a výš.

Při odchodu z bytu beru do ruky desky se všemi papíry, co jsou nutné odevzdat na FAČR - Fotbalovou asociaci České republiky. Ta zajištuje licence pro trenéry. Byt opouštím v šatech a s úsměvem na rtech. Poslední dny jsem neměla moc dobrou náladu. Láďovo koleno, s kterým byl před pár dny na operaci, příprava na soustředění řešení toho, kdo se o Láďu postará, když já tu nebudu . Děje se toho teď dost z čehož není nic moc radostný. Až teda na tu přihlášku. Ta mi dělá radost velikou.

Láďa je ještě v nemocnici. Měl by tam být zhruba tři až pět dní, podle toho, jak to bude vypadat. Zatím jde však všechno tak, jak má, takže je možný, že půjde domů coby dup.

Teď mě čeká práce, pak návštěva mojí "oblíbené" fotbalové organizace a nakonec se za ním stavím podívat. Těším se, až si ho přivezu domů a budu se o něj starat. Strašně mi chybí, i když si spolu neustále píšeme.

Při sednutí si do auta si uvědomuji, jaké vedro je. A to ještě není ani poledne. Tohle léto bude příšerný. Teprve začal červenec a už jsou třicítky. Docela je mi líto kluků, kteří v tomhle vedru musí trénovat. Za pár dní, ale odjíždíme na soustředění, kde vedro nebude. Koná se v Rakousku, v Alpách, kde je o poznání lépe. Teda aspoň v to doufám.

Do práce si po dlouhé době vykračuji s radostí. Vím, že to nebude jednoduché, ale když to zvládnu, budu trenérkou, jako můj táta. Sice ne na tak vysoké úrovni, ale budu na té správné cestě, abych byla jako on.

"Tady má dneska někdo nějakou dobrou náladu," potkávám Marka, mého strejdu. Ten zrovna tahá věci z kumbálu. Vypadá to jakože uklízí, ale mám takový pocit, že tu bylo víc uklizeno předtím.

"To víš, dobře jsem se vyspala," culím se do země. "A taky jsem se rozhodla stát se trenérkou," zapištím plná radosti. Desky s papírem mu předám, aby věděl, že to myslím naprosto vážně.

"To bych do tebe neřekl, ale tleskám ti. Budu držet palce, ať se ti to povede," desky mi vrátí a vrátí se zpět k uklízení. Mě tlačí čas, musím za naším sportovním ředitelem, Tomášem. Kdykoliv mám za ním jít, jsem nervózní, jako malý dítě. Ještě aby ne, když jsem ho sledovala hrát za Arsenal a nosila jeho dres.

Jedny desky odhodím a vezmu si druhé. Jsou tam všechny podklady hráčů se zraněním, jejich prognózy a dlaší spousta výsledků. Všechno si to musí projít před novou sezónou na kterou už se moc těším. Vstoupím do ní jako hrdá Sparťanka.

V šatech a pantoflích vyrážím bludištěm za Rosou. Samotnou mě překvapí, jak rychlé to je. Jako vždycky je to velice přátelské a v pohodě, takže i přes můj počáteční stres se nakonec směju. V závěru mu předám desky, něco trochu k tomu dodám a odcházím.

Úsměv mi ale brzy spadne. Proč? Protože na chodbě potkám jednoho blonďatého kluka, který v moment, kdy mě vidí roztáhne koutky do úsměvu. Toho samého blonďáka pozdravím pouze kývnutím hlavy a jdu pryč. Každá moje buňka se pak další minuty modlí v to, aby tu byl odmítnout nabídku, co od Sparty dostal. Proč by vůbec chtěl do Sparty ze španělského týmu? Nedává to smysl.

Životní senKde žijí příběhy. Začni objevovat