Psát pro mě teď není zrovna jednoduché, zvlášť potom, co jsem napsal poslední kapitolu v které jsem konečně řekl, co mě tížilo už přes rok. Ten člověk měl ovšem potřebu mě kontaktovat a teď zpětně si říkám, jak zbytečné to bylo. Neměl se o to vůbec to zajímat, hlavně po jeho slovech, když jsme se rozešli. Někdy nepochopím jak lidi můžou být až tak mentálně zaostalí.
Nechci ho urážet, jen, nedokážu pochopit to, že když se dva lidé rozejdou a jejich cesty se prostě rozdělí, tak to znamená, že se hned začneme k sobě chovat odporně a hnusně a budeme se urážet? Ukončil jsem už víc vztahů a takhle to v žádném neprobíhalo. Ale tak, všichni lidé přeci nejsou stejní. Jen mi to příjde trochu vtipné v jedné chvíli někomu říkat, že ho milujete a poté hnedka otočit na to, že ho nesnášíte. Mohl bych si tímhle protiřečit, takže to ještě uvedu na pravou míru. Myslím tím, že když jsme se já a Hoseok rozešli, tak jsem se choval naprosto normálně, neurážel jsem ho, jen jsem chtěl aby to proběhlo v klidu. V ten moment toho rozchodu jsem k němu ještě žádnou nenávist necítil, to až postupem času a taky toho, jak jsem si začal uvědomovat nějaké věci.
*kdyby tu byla nějaká šance, že to zase čteš, tak pokud máš něco co k tomu říct, přijeď mi to říct do obličeje, jinak mě to už nezajímá*
Každopádně, tahle kapitola není věnována Hoseokovi, ale Yoongimu. Za poslední dobu jsme spolu řešili jedno téma, které zůstalo otevřené. Naše vzájemné city.
Není to tak, že by v tom byla až tak velká otevřenost, ty chceš vztah a já ne. Mám k tobě city to ano, ale poslední dobou mi připadá, že se od minule nic nezměnilo, zase je to jak předtím a popravdě si říkám, jestli to tak nebylo vždycky, jen jsem si toho prostě nevšiml a neviděl to. A teprve až teď si uvědomuji, jak to vlastně je. Na jednu stranu to hodně bolí, na druhou jsem s tím tak trochu smířený. Prostě to tak je a já s tím sám nic neudělám, stejně jako jsem s tím neudělal nic předtím. A myslím si, jestli to takhle půjde dál, tak se naše přátelství a vše co mezi námi je a bylo vytratí. Jako by to nikdy nebylo a někdy si říkám, jestli by to nebylo lepší než se držet něčeho, co se nestane. To je jeden z důvodů, proč do takového vztahu nechci jít. Nepřipadá mi to jako dobrá varianta to udělat. A v čase se bohužel vrátit nemůžu, aby to bylo tak jak bych chtěl, tudíž se musím smířit s tím, že tohle téma se už nikdy neuzavře a ani nevyřeší.
Je to smutné, ale je to realita.
Ale když to vezmu okolo, zvládli jsme projít docela dlouhou cestu, jen mě mrzí, že už to všechno opravdu končí. Už tu není ta naděje jako byla předtím. Je tu jen záblesk něčeho, ale to není dost silné na to, abych v tomhle setrval dál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
