Poslední dobou mi příjde, že všechno utíká strašně rychle a já to ani nedokážu pořádně prožít. Jakobych jen proplouval časem a vše bylo furt stejné a já se vůbec neposouval z místa dál. Cítím se jako zaseklý na jednom místě už dlouhou dobu a popravdě netuším co s tím mám dělat. Nic nevnímám, jen se postupně probouzím do dalšího dne, který úplně promrhám.
Příjde mi, že to poslední dobou psychicky nezvládám. Není to jako jen nějaké období co mě přejde, je to prostě jen pokračování něčeho, netuším v čem jsem zaseklý ani, už to trvá moc dlouho, ani nevím kdy to začalo.
Mám pocit, že ztrácím své přátelé. Že je to má vinna. Kdybych se nikomu sám neozval, tak se nikdo neozve mě. Nechci to testovat, bylo by to pro mě už moc. Chtěl jsem to zkusit, ale mám strach z toho, že by se mi opravdu nikdo dlouhou dobu neozval. Nesnáším samotu. Nenávidím to a ničí mě ta představa toho, že zůstanu jednou sám. Snažím se se bavit se všemi, ale od té doby co se cítím takhle se už neozývám tolik jako dřív, ale furt píšu a mám pocit, že se odemě ti lidé vzdálují čím dál tím víc a nevím co s tím udělat.
Někdy totiž nemám náladu mluvit. Nedokážu o svých problémech mluvit otevřeně a vážně. Vždycky si z toho dělám srandu, ale ve skutečnosti to vážně furt bolí.
Nemůžu přestat přemýšlet nad vysokou, na to jak se tam cítím. Každý den to mám v hlavě a ničí mě to. Mám chuť odejít, ale vím, že nemůžu a je to hroznej pocit. Hledám motivaci k tomu a snažím se to zvládnout, ale poslední dny to už nejde. Vždy když tam nejdu, nebo nic neudělám skrz školu, tak mě to ničí. Cítím se, že nedělám nic produktivního, ale nemůžu se donutit k tomu na tom pokračovat. Protože vím, že tohle nemůžu zvládnout, i když musím. Nezbývá mi jiná možnost. Nechci zklamat mámu a vykašlat se na to, když do toho dala tolik peněz. Takže v tom musím pokračovat dál. Nechci zahodit tolik peněz, budu kvůli tomu brečet skoro každej den, ale nemůžu jí říct, že to byl blbej nápad. Už to prostě nejde. Ve 2. ročníku už prostě nemůžu, i když bych chtěl. Mám hroznej strach, že to nedokončím. Že to dotáhnu ke státnicím a tam to vše padne a bude to ještě horší. Nevím co mám dělat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tohle není ovšem jediná věc co je v mé hlavě neustále. Je tu ještě Hoseok. Poslední dobou nad tím přemýšlím čím dál tím víc. Nesnáším ho, to je pravda. Ale jde spíš o to, že pro sebe cítím lítost. Vidím tu osobu před rokem a čím vším si prošla a chtěl bych tu moji stránku obejmout. Když to vidím zpětně tak vím, jak špatné to bylo a proč jsem od toho neodešel hned nechápu. Ale vím, že můj důvod byl ten, že jsem si myslel, že se to zlepší. Nechápu, že jsem v takové situaci pořád chtěl dávat další šance, i když se nic nezměnilo. Jak dlouho bych v tom byl ochotný pokračovat, kdybych tu noc nešel k Jinovi, kde byl i Yoongi. Jak dlouho by to trvalo? Než jsem byl ochotný přestat lhát a konečně říct pravdu o tom, co se dělo. Někde hluboko ve mě jsem věděl, že to není správné a takovéhle to být nemá, ale pořád jsem se přesvědčoval, že se vše zlepší, že to bude dobrý a tak. Jak blbej jsem byl? Lhal jsem o tom všem a každému říkal takový lži o tom jaké to je, i když pravda byla úplně jinde. Nedocházelo mi, co se děje. Myslel jsem si, že je problém ve mě. Že je se mnou něco špatně. Říkal jsem si: Proč se mi to nelíbí?
