Do posledního vlčího zavytí

Kapitola 1.

Neuvěříte tomu, ale středa je tady. Po tak dlouhé době!
Přeji vám všem krásný den, mí drazí. Doufám, že si užíváte prázdnin dosyta! Já konečně dopsala tuhle... věc :D Dopředu vám říkám, nečekejte nic propracovaného ani úžasného, je to opravdu jen oddechovka, ve které jsem trochu ukájela své choutky. Pokud neznáte Hru o trůny, nevadí, reálně tam nezmiňuju vůbec nic důležitého. Prostě jsem jen vzala ten svět, hodila do něj Steva a Tonyho a pak vařila z vody. Je tam pár postav, které jsou z GoT, malinko jsem nastínila to jejich náboženství a to je tak vše. Zbytek je můj pouhý výmysl a neznalost lóru GoT vás nijak neomezí.
Snad se budete bavit :D Dneska vydám dvě kapitoly, od příští středy ale zase jen jednu týdně.

Tony

Sněžilo. Obloha však nebyla plná tmavých těžkých mraků, předzvěstí zlé chumelenice. Byla bílá jako mléko a mraky na ní byly roztrhané a světlé. Sníh se snášel k zemi lehce, zachytával se ve vlasech mužů a žen nebo tál v kalužích na nádvoří. Vzduch voněl mrazem a Tony se na chvíli zastavil a zhluboka se nadechl.

Z nádvoří pod ním se ozvalo zvonění ocele o ocel. Neodolal, zvědavě došel k oknu na mostě mezi hradem a strážní věží a vyhlédl. Hlouček mužů stál v bezpečné vzdálenosti od bojující dvojice. Sir Rodrik Cassel, zbrojmistr a správce Zimohradu, tam byl s nimi. Dlaní si hladil své bílé licousy a i on je pozoroval svýma bystrýma očima. Tony se na ně zaměřil. Poznával oba dva.

Farren, syn jednoho z otcových vazalů, přišel na Zimohrad před mnoha lety, aby se zlepšil v boji a připojil se k obraně hradu. Oháněl se svým mečem lehce, jeho kroky byly jisté a každá rána dobře mířená. Byl to opravdu dobrý šermíř, to Tony věděl. Sám s ním nejednou zkřížil meč v cvičném souboji pod odborným dohledem sira Rodrika. Byl vděčný, že někdo takový žil pro to, aby bránil svého pána.

Druhý muž byl svěřencem jeho otce, lorda Starka. Byl to světlovlasý mladík neznámého původu. Byl vysoký a urostlý s pronikavě modrýma inteligentníma očima a dlouhou načervenalou jizvou na pravém spánku. Už jsou to téměř dva roky, uvědomil si Tony překvapeně, co ho jeho otec přivedl na Zimohrad. Tehdy si nikdo nemyslel, že by mohl přežít.

Tony ten příběh moc dobře znal. Lord Stark se vracel po dlouhých týdnech domů se svými vojsky. Byly to kruté časy, bolestivé, které zanechaly jak v Tonym, tak v jeho otci rány, které se nikdy nevyléčí. Ztratili mnoho, truchlili, a Tonyho proto nepřekvapila otcova shovívavost.

Na okraji Královské cesty, jen půl dne jízdy od Zimohradu, našli jeho muži mladíka. Byl napůl zasypán sněhem, bledý, ledový na dotek a rty měl modré chladem. Vlasy slepené krví zakrývaly ohromnou ránu na hlavě a pod oblečením rovněž nasáklém krví měl několik bodných zranění. Nejprve si mysleli, že je mrtvý. Nešťastný pocestný, kterého přepadli zloději a okradli ho. Jenže on dýchal. Slabě a téměř nezřetelně, ale stále dýchal a jeho srdce bilo. Držel se posledních nitek života a nehodlal se pustit. Nemohlo mu být více než osmnáct let a lord Stark, stále oplakávající ztrátu svého nejstaršího syna, toto přijal jako zprávu od bohů. Naložili mladíka na povoz a následující tři dny a tři noci se mistr Luwin snažil ze všech sil zachránit mu život.

„Ten chlad ho zachránil," řekl Tonymu, když za ním přišel, aby si cizince prohlédl. „Zpomalil mu tep. Jinak by jistě byl vykrvácel."

Tony za ním chodil, kdykoliv mu to čas a povinnosti dovolovaly. Byl zvědavý a přemítal, kdo to mohl být. Měl světlé vlasy jako většina Lannisterů, ale pleť měl tmavší, a Tonyho nejednou napadlo, že by mohl pocházet z Dorne. Rozhodně nebyl ze severu, tím si byl jistý.