Do posledního vlčího zavytí

Kapitola 2.

Tony

Následujícího rána vylezl Tony ze stanu ospalý a rozbolavělý. Přesto si nestěžoval. Rád trávil noci venku v lese a případné nepohodlí k tomu zkrátka patřilo. Brogen se přehraboval v sedlových brašnách a Steve rozfoukával oheň, aby si mohli připravit něco k snídani. Tony si nepamatoval, kdy opustil stan, jen věděl, že se najednou probudil sám. Pocítil zvláštní osten lítosti, který se nicméně rozhodl ignorovat.

Najedli se, sbalili stany, ale koně nechali uvázané u stromů. Vrátí se sem až s kořistí, aby ji mohli vykuchat, než se vydají na zpáteční cestu. Tony si přehodil luk přes rameno a zamyšleně se podíval na Steva.

„Umíš stopovat, Steve?"

Otevřel ústa k okamžité odpovědi, ale zarazil se. Nespokojeně nakrčil obočí. „To já nevím, můj pane."

Tony podobnou odpověď čekal. Jen přikývl a se slovy „Tak tě to naučíme." vykročil mezi stromy. Mistr Luwin mu říkal, že Steve nemá žádné vzpomínky, ale věci, které se za svůj život naučil, nezapomněl. Proto si pamatoval, jak bojovat a jak vyrobit šípy. Uměl dokonce číst a psát, což docela jistě vylučovalo možnost, že byl z prostého lidu. Sedláci byli téměř vždy negramotní. Proto se on, Farren, Tori a Brogen velice rychle uchýlili k teoriím, že je Steve ztracený dědic jednoho ze slavných nebo méně slavných rodů.

„Přišel jsem na to!" prohlásil Farren zvesela. „Když vezmeme v potaz, jak dobře Steve bojuje, nabízí se nám ještě jedna skvělá možnost. Rytíř! Pomazaný sedmi oleji, možná rovnou z Králova přístaviště. Mohl patřit mezi bílé nebo zlaté pláště. Proto navrhuji, abychom našeho drahého Steva ode dneška oslovovali Sir Rampouch!"

Lesem se nesl smích, který jistě vyplašil všechnu zvěř v okruhu tři sta stop. Tony se nezmohl na to je plísnit, protože se smál s nimi. Sir Rampouch se jako jediný nesmál. Držel si zdvořilý úsměv, ale Tony v něm už uměl číst a poznal, že ho Farrenova poznámka nepobavila.

Lovili celý den. Tony se držel blízko Steva a učil ho, neboť zjistil, že lov opravdu nepatřil mezi jeho silné stránky. A přesto, když už stálo slunce vysoko na obloze, se Stevovi podařilo skolit divočáka. Tony byl nesmírně pyšný a už teď se mu sbíhaly sliny.

Vydali se na zpáteční cestu. Úlovky vezli na malém povozu, který jim den předtím sloužil k převozu zásob a stanů. Tony se spokojeně usmíval. Bude hostina, říkal si. Konečně trocha veselí. Za poslední roky ho mnoho nebylo a jeho to neustálé truchlení už ubíjelo. Stále to bolelo, truchlil pro ty, které ztratil, ale nemohli takhle žít navěky. Hostina byl dobrý nápad. Pro ně všechny, pro správce hradu a Mistra Luwina, pro všechny jejich nejbližší a nejvěrnější. Budou pít a veselit se a Tony tak bude moct ještě na hodně dlouhou dobu ignorovat důsledky nedávného rozhovoru s otcem. Věděl, že jeho názor nezmění, bohužel, ale oddálit to mohl.

Farren s Torim odešli s jejich úlovkem do kuchyně, Brogen se postaral o luky a Tony, přestože nemusel, odvedl spolu se Stevem koně do stájí. Odložil svůj plášť z kůže a kožešin a postaral se o vlastního grošáka. Steve stál hned ve vedlejším boxu, broukal si a v mezerách mezi dřevem ho Tony sem tam zahlédl.

„Odpočiň si," zamumlal Tony, poplácal svého koně po krku a dal mu mrkev. Když procházel okolo vedlejšího boxu, zarazil se. Podkoní a jeho pomocníci se věnovali ostatním koním, chodba mezi boxy byla prázdná. Stále slyšel Steva broukat si. Vzpomněl si na minulou noc. A zavřel oči, ve snaze vše potlačit. Jako kdyby na to měl dostatečné sebeovládání. Bez přemýšlení vklouzl do boxu ke Stevovi a v náhlé potřebě něco říct ze sebe vypálil: „Omlouvám se. Za to předtím... Vím, že nemáš rád, když si z tebe utahujeme."