Růže a hedvábí

3. Kapitola

Uplynul den od Lilianina setkání s rodiči a Lilian nevěděla zda se víc vleče, nebo jí čas utíká jako zběsilý. Práce měla pro jednou přiměřeně a opět nevěděla, zda je to dobře či ne. Ale jak vteřiny minuty a hodiny plynuly, Lilian většinou přemítala nad Damianem. Jistě, mladý, bohatý a vcelku vzato pěkný šlechtic zní jako ideální partie, problém byl, že Lilian v jeho přítomnosti necítila žádnou jiskru nebe aspoň náznak přitažlivosti. Byl pro ni jen další muž.

Lilianin pohled se od knihy zatoulal ke stále neotevřenému balíčku od něj. Povzdechla si, založila stránku na které skončila a knihu odložila. S nádechem se postavila a jako zloděj se k balíčku přiblížila, jako by z něj mělo na ni něco vyskočit. Třeba nějaké zvíře, nebo hůř, vyznání lásky. Jedním prstem lehce přejela po stužce, která balíček vázala. "Snad si nemyslí že mě jedním dárkem sváže jako stužka balík?" Prohodila si pro sebe v duchu ve snaze situaci pro sebe ulehčit. Jedním rychlým pohybem za stužku zatáhla a papír na balíku lehce povolila. Se zadrženým dechem balík co nejrychleji a nejopatrněji rozbalila, nadzvedla víko drobné krabičky a nahlédla dovnitř. K její hrůze, první co uviděla byl vzkaz „Prosím ať je to slušné vypovězení přízně nebo tak něco." špitla Lilian nahlas a zvedla vzkaz. Strohým ale elegantním písmem tam stálo

„Drahá slečno Lilian.
Se smělostí a odvahou v srdci doufám, že tento drobný dar vás potěší a dá vám důvod se se mnou setkat. Bylo by mi hlubokým potěšením, kdybych vás ve volný den mohl spatřit při procházce v parku.
Váš věrný služebník
Damian Rottington. "

Lilianino hrdlo vypustilo zvuk, který se dá poznat jako smíšenec smutného vzdechu a zlostného zavrčení. Díky bohům, že ji matka neslyšela, vysloužila by si dlouhou mravoučnou přednášku o zvucích, které dáma může a nesmí vyluzovat. Vzkaz si přečetla znova, v naději že něco přečetla špatně, ale bohužel. Konečně pohlédla na dárek uvnitř balíčku a její nálada se ještě zhoršila. Uvnitř byl nádherný, obrovský kameny posázený a jistě velmi drahý náhrdelník. „Skromný jako císařovna." zamručela naštvaně. Tímto dárkem a vzkazem byl celý nápad o "náhodném, romantickém setkání" kompletně vyhozen z okna. Lilian přejela prsty po náhrdelníku. Byl překrásný, to ano, ale to tak u zlaté klece bývá. Nemluvě o tom, že jen z pohledu na náhrdelník bylo komtese těžko. Nikdy neměla v lásce drahé šperky a věci a tento šperk na vás přímo křičel že stojí malé jmění. Připadaly jí těžké, příliš výrazné, přitahovaly pozornost ze všech špatných důvodů.

Vrznutí dveří přinutilo Lilian cuknout, jako by dělala něco špatného. Pravda, její matce by její reakce mohla připadat urážlivá vůči směšně štedrému daru Lorda Rottingtona. Ramena Lilian klesla úlevou, když ve dveřích spatřila člověka, který ji v životě soudil jen když z legrace tvrdila, že korzety umí být i pohodlné. „Pro lásku bohů, ty vypadáš jako bych tě načapala s rukou ve sklenici bonbonů." řekla Nora s žertovným úsměvem a jedním obočím pozvedlým.
„Slušní lidé mívají ve zvyku klepat než vstoupí do cizí ložnice." Nora si v hraném šoku položila jednu ruku před pusu „Ach, že to neřekneš mé mamince?" mluvila až přehnaně úpěnlivě a žalostně. Ruku posunula z úst na hruď, kde si ji přiložila na srdce a nasadila truchlivou grimasu „Chudince mamince by to srdíčko zlomilo." Lilian vypustila něco mezi povzdechnutím a smíchem a mávla na Noru rukou
„Nech toho, takhle žertovat se nemá." Nořina póza i obličej povolily a vrátil se jí její obvyklý uvolněný úsměv
„Odpusť, nemohla jsem si pomoct." její úsměv lehounce pohasnul když vykročila k Lilian „Když jsi se otočila, tvářila ses stejně smutně a překvapeně, jako omylem nakopnuté štěně. Děje se něco?" Lilianin obličej se zkrabatil zmatením nad bizarním přirovnáním, ale nechala to být. Místo toho stočila pohled zpátky k balíčku. Ani si neuvědomila že na něj zpátky dala víko, když slyšela dveře. Nora si jejího pohledu všimla a přistoupila blíž. Pomalu natáhla ruku k balíčku a podívala se na Lilian „Mohu?" Lilian nesměle pokrčila rameny
„Posluž si."