Růže a hedvábí

1. Kapitola

Jemný větřík vál jarním vzduchem a roznášel vůni květin po venkovním prostranství, čímž dodával nádhernou atmosféru klidu k dokonalému odpoledni. Téměř příliš dokonalému.
„Počkejte na mě! Výsosti!" Zoufalý hlas chůvy se rozléhal zahradami, zatímco se žena středního věku snažila dohnat dvě smějící se holčičky. „Tudy Lilian" Pošeptala jedna holčička druhé, zatímco chytila její bělostnou ruku svou vlastní a táhla ji úzkou vyšlapanou cestou mezi keři. Ostré větvičky ještě zhoršily stav jejich pocuchaných vlasů nemluvě o slavnostních šatech té bledší a menší. Ani jedna z dívek se o takové maličkosti nezajímala. Co je zajímalo bylo jak se dostat na tajné místo, aniž by je načapala chůva. A po chvilce šramocení v keři se jim to skutečně povedlo. Před párem dívek se zjevil vysoký strom s bohatou a listnatou korunou. Z jedné obzvláště silné větve byla pověšená houpačka, zdobená již uvadlými květy. Dívky bez zaváhání zaujaly své obvyklé role. Drobná hnědooká plavovláska začala sbírat nejkrásnější květy, zatímco její bledá přítelkyně odstranila ty uvadlé a vrátila je zpátky na zem. „Noro! Podívej!" Tmavovláska se ohlédla a zjistila že její kamarádka ukazuje na nádherného modráska, který přistál na bíle růži. Nora už chtěla nadšením vykřiknout, ale Lilian ji umlčela položením prstu na rty „Potichu! Nechci aby hned uletěl!" Napomenula ji šeptem a pak se obrátila zpátky na motýla. Jeho dlouhá křídla se na denním slunci jen leskla a jeho hlavička, drobná jako špendlík, zvědavě pokukovala sem a tam. „Vypadá jako drahokam! Malý létající šperk!" Konstatovala Nora šeptem. Lilian se usmála „Existuje zvíře kterému se říká létající drahokam!" Řekla a začala Noru zasvěcovat do znalostí, které jí předal její učitel. Nora jen fascinovaně poslouchala a přikyvovala, její pozornost už soustředěna na Lilian místo toho drobného zázraku.

Jejich vyučování bylo bohužel vyrušeno množstvím hlasů, které se teď skládalo nejen z chůvy, ale i jiného služebnictva, včetně Noriny matky. „A kruciš!" Nora vyděšeně nadskočila, čímž překvapila nejen Lilian, ale i modráska, který bez otálení vzlétnul. „A kruciš!" Zopakovala Nora, tentokrát zklamáním. Lilian si rukou zakryla zděšená ústa „To se neříká! Teta by ti pěkně dala kdyby to slyšela!" Nora trhla hlavou jejím směrem a její zděšení rostlo, obzvlášť protože volající hlasy se přibližovaly „Že to na mě neřekneš?" Zvedla spjaté dlaně v prosebném gestu. Lilian si v zamyšlení mnula neviditelný plnovous, jak to s oblibou dělával její tatínek. „No já nevím, co z toho budu mít já?" Nora se zarazila a přemýšlela „Nooo... Když to neřekneš...tak já neřeknu tvojí mámě, že to jsi ty kdo chodí potají na její bonbóny!" Ze strachu z přednášky od matky se Lilian radši vzdala výhody „Platí!" Řekla a obě děvčata se zasmála „Stejně bych to na tebe neřekla." Dodala Lilian, zatímco se zvedala a oprašovala si hlínu z šatů. „Však já na tebe taky ne."

Děvčata si vyměnila úsměv právě ve chvíli kdy se zase ozvalo volání „Tak pojďme, ať z toho ještě není malér." Řekla Nora, zase chytila Lilian za ruku a během chvilky už se draly skrz bludiště keřů, směrem ke starostlivému služebnictvu. Úplně zapomněly že chtěly ozdobit svou houpačku čerstvými květy, ale věděly že si najdou čas jindy.

~O devět let později~

„Noro, prosím tě, pomohla bys mi s tím?"
Opálená tmavovláska ihned vyběhla naproti  ženě, která vypadala jako starší verze jí samotné „Jistě mami, dej mi to prosimtě, říkám ať pořád netaháš všechno sama, víš jak na tom jsi se zády." Řekla Nora, zatímco přebírala štosy látky z náručí své matky. „Kam s tím vlastně míříš? Dílna je opačným směrem." Nořina matka se zasmála „Však já nejdu do dílny, ale za slečnou Lilian. Pan hrabě poroučí nové šaty, tak jí nesu na výběr látky, které by se jí mohly líbit." Nora změřila látky pohledem. Nebesky modrá, levandulově fialová, krémově růžová a spousta dalších odstínů. Všechny látky jednotlivě lehké a pružné, aby něžnou komtesu připodobovaly ještě více k andělům. Nora nemohla zadržet povzdech při myšlence na pleť jemnou jako chmýří pampelišky a vlasy barvy směsi stříbra a zlata, které jí v drobných vlnách splývají dál než do poloviny zad.
S úsměvem na tváři a látkami v náručí se spolu s matkou vydala ke komnatám mladé slečny.