Dark Town: NEZKROTNÁ

1. Vlci, strážný pes a ovečka

Události, které nám mají obrátit život vzhůru nohama začínají tak nevinně. Vlastně ani nevíme, že se blíží, dokud se nedají do pohybu. Já si užívala ruch pátečního večera. Vychutnávala si s kamarádkou tu sladkou nevědomost nadcházejících událostí plnými doušky. Vědět, co se stane, tak bych dnešní večer asi zařídila úplně jinak. Jenže svému osudu ani nadpřirozený jen tak neuteče.

S úsměvem na tváři jsem se zastavila ve vstupních dveří varieté Burlesque a mrkla na Sama, který vybíral vstupné.

„Čau Des, co tu děláš? Já myslel, že máš dneska volno. Neříkej, že ho zase budeš trávit v práci," zasmál se nade mnou usměvavý třicátník.

Nevypadl, že by ho moje přítomnost tady překvapovala. Proč taky? Bylo celkem běžné, že jsem volné večery trávila tady. Většinou jsem vysedávala na baru, když však bylo třeba příležitostně jsem i zaskočila za chybějící personál.

„Taky tě ráda vidím," ušklíbla jsem se nad ním pobaveně.

„Ale sluníčko, to víš, že tě rád vidím. Nevzalas pro nás smrtelníky i sluneční brýle," rýpl si do mě.

Pozvedla jsem jedno obočí a ušklíbla se. Je mi naprosto jasné na co naráží. Můj dnešní outfit je možná poněkud výrazný, ale zároveň elegantní. Zlatá třpytivá podprsenka podtrhující plnost dekoltu, stejně zlatě se třpytící boty na vysokém podpatku a černé upnuté džíny. Nechápala jsem, co proti tomu má. Vypadá to dobře. Je to sexy, tak co?

„Něco proti mému outfitu?" zavrčela jsem, když nic dalšího neřekl.

„Klid, nebuď hned protivná," pokývl mi, že můžu jít dovnitř. Šla bych sice už i tak, protože jsem si nechtěla kazit náladu jeho rýpačkami a špatnými vtipy, ale necháme ho při tom, že jsem přijala jeho styl omluvy, neomluvy. Za tu dobu, co tady pracuji, jsem si na to už celkem i zvykla.

Procházela jsem s úsměvem mezi hosty. Miluju práci tady! Mít zaměstnání jako koníčka je to nejlepší, co může nějaká bytost mít a mně se to, díky mé drahé šéfové Grace, povedlo. Po tom všem, co jsem si v minulosti musela vytrpět, jsem nyní žila život podle sebe, což bylo něco, co se ne každému poštěstí.

Tohle místo bylo úžasné. Místnost ponořená v pološeru, aby vyniklo osvětlené pódium s tanečnicemi v sexy oblečcích. Světla z červeného skla. Šedomodré stěny jako z kamene podle kterých byly rozestavěny kožené sedačky s malými kulatými stolečky. Čtvercové stolečky stály porůznu po místnosti s tmavě fialovými semišovými křesílky kolem nich. Tohle celé tu vytvářelo temnou, ale přesto útulnou atmosféru. Já jsem však měla namířeno přes místnost rovnou k tmavému, lesklému, podsvícenému baru podél kterého byly rozmístěny obyčejné barové stoličky z tmavého dřeva. Za ním ve skleněných, též podsvícených, policích byly lahve s nepřeberným množství nejrůznějšího alkoholu, za kterými bylo zrcadlo odrážející světlo.

Usadila jsem se na jednu z volných stoliček u kraje a zasmála se. Za barem byla dívka s tmavými rozpuštěnými vlasy, jenom po stranách hlavy je měla trochu přichycené, aby jí při práci nepřekážely. Na sobě měla obyčejné černé tílko s připnutou jmenovkou a koženou sukni, kterou tak moc zbožňovala. Grace. Na její trochu výstřední styl jsem si už zvykla. Moc jí to v tom slušelo a vlastně jsem si jí už ani v ničem jiném nedokázala představit. Jako spolumajitelka tohoto podniku tu být vůbec nemusela, ale přes to na tomhle místě trávila snad víc času než doma. Nechápala jsem ji. Neměla přece zapotřebí otravovat se s přiopilými hosty, ať už lidskými, nebo nadpřirozenými. Být tu já spolumajitelkou, tak tu jenom procházím občas mezi hosty, jinak se pohybuji v zákulisí a organizuji to tam.