Fanka (historická jednodílovka)

Josef o Fance

Když se viděli naposledy, bylo jí čtrnáct. Byla ještě skoro děcko. Zamračené a opálené od sluníčka. On už se v devatenácti otáčel za holčičíma sukněma. Stejně jako tatínek a bratři, i on se musel ohánět, aby přispěl k obživě. V chalupě v Polné se tísnila hlava na hlavě a ke každé vedl hladový krk, a tak Josef pracoval u sedláka v Záborné a přispíval na chod domácnosti už od dětských let.

Potkával jí po cestě domů. I ona byla ve službě. Vzpomínal si na to, jak se jako kluk vracíval s pozdním polednem polní cestičkou ze Záborné do Polné a slyšel falešný hlásek malého bosého děvčátka pasoucího husy. „Andulko Šafářová... Husičky nemáš doma..." prozpěvovala si často.

Když už vyrostli natolik, aby se opačnému pohlaví nevyhýbali obloukem, sem tam spolu prohodili pár slov. Jednou jí pomohl vytáhnout z paty třísku, jednou jí utěšoval, když jí našel v slzách, protože jeden z jejích bratříčků umřel ještě jako úplně maličký na záškrt. Ona mu tenkrát z vděčnosti uvila věneček. On si ho od ní vzal, ale pak ho nechal o kus dál u cesty. Doma by si z něj utahovali.

Poslední vzpomínka na ni voněla senem. Zahlédl ji z koňského povozu, jak s ostatními děvečkami hrabe seno na kupky a od plic si prozpěvuje. Už dávno nesloužil. Jezdíval teď s tatíkem a bratry do lesa kácet stromy. Sotva jej  čtrnáctiletá dívka zahlédla, rozběhla se k cestě.

„Josífku," křičela na něj a jeho otec dal koňům pohov, aby mohl syn seskočit dolů.

„Ale Fanko, co se takhle ženeš v tomhle hicu," zabědoval nad udýchanou děvečkou.

„Maminka říkala, že musíš odejít na nucený práce," vyhrkla a v očích měla slzy. Nato s ní poodešel od koní a zahleděl se do její opálené a zamračené tváře. Nikdo se neuměl tak dobře mračit jako Fanka. A nikdo se neuměl tak od srdce smát. Vždycky byla nezmar. I na začátku války. Na chvíli jej napadlo, že je to možná tím dětstvím. Že by to ještě před rokem dovedl navzdory začínající válce taky. Byl dospělý a s dospělostí přicházely povinnosti. Mnohem větší povinnosti, než by si ještě před rokem dovedl představit.

„Musím," sklopil zrak. „Přišlo mi předvolání."

„Ale ty tam nepůjdeš," vyhrkla.

„Půjdu. Musím. Kdybych nešel, dostal bych půl roku v chládku a pokutu, že by mi za ni tatík s maminkou pěkně poděkovali. A možná i hůř. Vždyť tatík je bývalej legionář, takový němečtí oficíři nemají rádi," objasnil jí, a když se pořád čertila, dodal: „Fanko, však moji rodiče mají doma deset hladových krků a jedenáctý na cestě. Měj trochu rozumu."

„Vždyť já to vím, Josífku," pokusila se usmát. „Ale stejně se zlobím. Protože se tu neukážeš, jak je rok dlouhej, a pak se dozvím, že tě odvedou," sňala si z hlavy věneček a podala mu ho. Zaslechl, jak na něj jeden z bratrů hvízdá a oba, i když byli starší a jeden z nich měl už vlastní ženu a děcko na cestě, na něj vrhali úšklebky, dokud je otec nenapomenul. Joska i s věnečkem vyskočil na povoz a naposledy jí zamával. Pak se díval, jak stojí uprostřed cestičky mezi zlatavými lány a jeho mávání opětuje, dokud jí nezmizel z očí. Ona už brzy měla odhodit dětské střevíčky, na něj čekalo totální nasazení. Nucené práce kdesi v Německu, daleko od rodné Polné i od Fanky.

Zpátky se vrátil po třech letech. Dvě z jeho sester se za tu dobu vdaly a odešly do sousedních vesnic. Jedna i do Kamenné, odkud pocházela Fanka.

„Je to teď moc pěkné děvče," poznamenala, sotva se odhodlal na ni vyptat. „Ale tak moc živé. Samá tancovačka. Vždyť ty bys jí nemohl vzít ani pořádně do kola," vyčetla Barborka jeho úmysly a přitom nezapomněla poukázat na to, v jakém zbídačeném stavu se do vsi vrátil.