INTROSPECTION

Bildungsroman na opak

Vše má na tomhle světě smysl. Jakýsi symbol, metaforu, ukázku toho co děláme, čím si procházíme. Rozpoznávat to, je samozřejmě mnohem těžší. To jak se někdo cítí, možná zvládnu emočně zkoumat, nebo vyčíst z jejich energie či aury. V tomhle ohledu jsem velice emočně citlivý. Ale právě ta energie přijde vždy nazbyt, když ji využívám na rozptýlení. Možná o tom je uchování energie a nevyužívání ji, v případě introvertních lidí. Prostě ji chtějí mít v balanci. Když tedy nepřijde jakýkoliv náhodný event. Nebo spíše narušení od jiných lidí nebo událostí.

To je to nad čím nejspíš přemýšlí. Symboly, metafory, vodítka k minulosti nebo jednotlivé body ostatních kolemjdoucích a přátel. Zrovna já bych to měl vědět, když jsem dělal to samé. A co se ze mě stalo? Zábavný naivka v sladké nevědomosti. Není to ale tak že bych se najednou stal tím naivkou. Zkoumal jsem se velice často a mnohokrát, že jsem zapomněl užívat normálního života plného energie a dobrodružství a zábavy, tak jak jsem plánoval.

Má pointa sebepoznání bylo vyléčení se od negativ a naplnění svého smyslu života, své jiskry. Dokud jsem teda nezjistil, že právě tohle vše není pointou žití vůbec. Když se žije, tak se žije. Teď a tady. Nic jiného v tom není. Prožívají se zmary, temnoty, bouře ale taky radosti, krásy a třeba umění. Není v tom žádný klíč k odemčení své jiskry, díky které se budeme cítit doceněni a na živu. A taktéž  jsem jednou narazil na jednu radu: „Žijeme stále, umřeme jednou". 

Podle Einsteina se energie nedá jen tak sama od sebe rozložit. Dokáže se jen přesunout nebo přetvořit. A my jako lidé máme takovou energii, která podle výzkumů by mohla vážit 21g. Takže tam tedy je jakýsi důkaz. Aspoň sebemenší. Zjistili to pomocí člověka, který jako živý měl určitou váhu a když umřel, jeho váha se právě o 21g snížila. To je samozřejmě jakýsi předpoklad a nic není určité. Dává to naději, že smrtí nic nekončí. Proto nemá smysl čekat na smrt nebo smrtí udělat velkou tečku za životem. Nebo právě žít pro smrt, kdy se ženeme a ženeme za vším, co by mohlo po nás zanechat historii.

Takže tedy, pokud se žije tiše nebo hlasitě, pomalu nebo na plno, je to žití. Takže jsem se honil za ideálním životním stylem úplně zbytečně. Ale není to samozřejmě na škodu, jenom se ta energie dala využít jinak, než utápěním se v depresi. Třeba se dala využít v případě ježka v kleci, na cestu kolem světa za 365 dní, k tomu jak jsem poznal vaši matku a dále. Nejspíš záleží na tom, co právě je teď žádáno. Jako např. právě z ničeho nic píšu a proto ji využívám k rychlému psaní. Také ji dávám volný průchod než abych ji silou poroučel jednotlivé věty. Energie to dělá za mě. Je to prostý proud vody, který by se měl používat, než aby se šlo proti němu. Lidi plují většinou taky proudem v jednom směru. Samozřejmě můžou i jinými proudy. Ale jsou i lidé co jdou podél toho proudu, někde po cestě vedle.

To jsou právě ti lidi, co se rozhodli jít si svým směrem. A tím je velice cením. Jelikož, namísto toho abych si šel taky za svým proudem, se nemůžu odtrhnout od těch ostatních. Doufám, že se snad někdy od toho ponaučím.