Zapomenutí: Temná princezna

ANGLIE 1431 - Birmingham (část první/3)

Dívala jsem se na podávanou ruku a přemýšlela. Tohle byla poslední šance, kdy utéct a nenechat se do toho stáhnout. Místo toho jsem, ale po nabízené ruce sáhla a šplhala pomocí nohou nahoru. Vylezla jsem do okna a tam se rozhlédla. Skrz tmu jsem viděla jen tvary a rohy, ale to stačilo.

Seskočila jsem a proběhla jsem ke dveřím. Jemně je pootevřela a pak je uviděla. Vykulila jsem oči a měla jsem, co dělat, abych prudce nezabouchla. Nebyla jsem nikdy naivní o celibátu, ale to co jsem viděla, mi stejně vyrazilo dech. Zvláště na tomhle místě, proč zrovna toto místo. Nemohli ujít pár krůčku a jít do světnice a ne znesvětit oltář. Nějaký muž si právě užíval s nějakou ženou. Brzy jsem poznala, že je to sama jeho svátost a na jednu stranu si pomyslela, že máme štěstí, i když mi to připadalo nechutné. Zvlášť když jsem slyšela jeho dech.

Věděla jsem, ale že musím jednat, proto jsem rychle předběhla na stranu a sledovala nežádané divadlo. Otevřely se prudce dveře. To byla moje šance. Svátost rychle odskočila od ženy, zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla písknout, ale to co jsem viděla, mě omámilo. Na dlouhou chvíli.

Ta dáma byla moje sestra. Zírala jsem na ní, jak se rychle upravila, postavila vedle jeho Svátosti. Vždyť ona zesnula. On jí zabil. Nadechla jsem se a sledovala jí. Roztřásli se mi rty a já nechápala.

„Co rušíš?" zeptala se ho neurvale.

„Omlouvám se paní, ale chtěla jste, abych vás informoval. Porazila naše vojsko, jsme si jisti, že Temná Princezna je zpět." Pronesl ten muž. Čekala jsem, že se ozve jeho Svátost, vždyť to bylo vojsko jeho a pána z Birminghamu. Musí přece nějak reagovat, ale znovu se ozvala ona.

„Je zpět. Myslela jsem, že to byl ten chlap, ale mohlo být mi hned při vědomí, když se objevily ty květiny. Nevíte, zdali ten muž měl nějaké přátelé?" zeptala se stále pořád neurvale. Na to už jsem nečekala a pískla jsem, nemohla jsem poslouchat, ten hlas plný podlosti.

Vynořil se šíp a probodl ruku Svátosti. Žena, která vypadala jako ona, ale onou být nebyla, vykřikla a někam jí vedli, ale nechtěla jsem, aby mi utekli. Vyskočila jsem na lavici, zakrytá v černém skoro neviděna.

„Kam pak? Sláva skončila?" zeptala jsem se hlubokým hlasem, který zněl skoro jako hlas Kastráta, ale k ženskému měl daleko.

„Zab ho!" vykřikla ta dáma a ukázala směrem na mě. Pousmála jsem se a vyhýbala se šípům, které létaly všude kolem. Pak ustali a já se vrhla vpřed. Cinkot ocele zazněl, když jsme vytáhla svou zbraň. Břink. Zvuk, kterému jsem dobře rozuměla. Můj meč se sešel s jeho. Můj spolutanečník, ale na rozdíl ode mne neměl v zádech střelce. Ani jsme nezačali základní rotace a už byl prostřílený jedna báseň.

Zvedla jsem hlavu, abych uviděla dámu, ale ta už byla pryč. Věděla jsem jediné. Tohle nebyla moje sestra, nemohla být. Byla jí jen podobná. Můj meč jsem odhodila. Dovedu si sehnat jinou zbraň, ale při útěku by mi překážel.  Rozběhla jsem se pryč od mrtvoly, proseté šípy, jako ta nejlepší louka. Musela jsem se, ale ještě zastavit u Krista. Poklekla jsem. Vytáhla křížek a pronesla tichou modlitbu.

Něčí ruka se mě dotkla. „Už musíme jít!" zašeptal. Zvedla jsem k němu hlavu a plynule se postavila. Odhodila jsem šátek z obličeje.

„Mám plán jak projít." Řekla jsem potichu. Došlo mi, že tohle nebylo po prvé, co tu ta dáma byla. Vešla jsem do světnice. Zahlédla jsem je tam už před tím, ale nedávala jim váhu. Byli jednoduché, ale perfektní pro náš účel. Svlékla jsem se. Nevýhoda kalhot byla jediná, nemohli jste pod ně dát spodničku, ale u šatů to bylo jinak. Vždy jsem se v šatech cítila pohodlně. Svázala jsem nám ranec, z mého oblečení a jeho luku se šípy, nebral mé námitky, že se s nimi půjde špatně. Vylezli jsme z okna a dostali se přímo na ulici. Jak jsem to tušila, ulice byla plná vojáků. Grenit mě chytl kolem pasu, jako bych byla jeho žena a on si značil území. Vše probíhalo v pořádku. Drobné problémy byli u brány. Musela jsme se vrátit kus do města. V postraní uličce jsme vylezli na dům a bránu nějakým zázrakem překonali, ale v šatech to opravdu nebyla legrace. Na druhé straně byl strom, takže jsme pohodlně slezli. Jakmile mé nohy dopadli na hlínu, rozběhla jsem se do lesa a věděla, že Birmingham je minulost.