O dívce, chlapci a portálech

II. - Zákony levitace

Tehdy ji u dveří stát nenechal.

Místo toho si jí vzal pod svá křídla. Nic jiného mu nezbývalo. Když Starší viděli, že se o ní začal zajímat, bylo jim úplně jedno, jak k tomu došlo. Myšlenka, že budoucí naději kláštera v Nishironě vychovává jejich nezdatnější mág, se jim zalíbila. Předtím totiž magické lekce s malou dívenkou všichni magičtí lektoři odmítali, dokud jí nebude alespoň deset let.

Nutno podotknout, život se pro Cassé nestal o nic lehčí. Pořád sdílela pokoj - obrovskou místnost s postelemi nad sebou a bez kousku soukromí - s těmi stejnými dětmi, které teď hnala touha se jí pořádně odvděčit za zmrzačení jejich kamaráda. Paul, jak se chlapec jmenoval, se totiž z Wallheova zásahu už nevzpamatoval. Trpěl výpadky paměti, s magií si už vůbec nerozuměl, dokonce se jí bál, v noci se pomočoval a křičel ze spaní. Po několika týdnech, kdy se s ním situace nelepšila, ho mágové vykázali z kláštera. Kam se Paul poděl, na to se Cassé neměla odvahu zeptat. Věděla jen, že šance, že ho ještě někdy uvidí, je mizivá.

S Marhasem se ovšem změnila její magická cvičení k nepoznání. Stala se osobními a podstatně těžšími - jenom její chyby byly vidět, jenom její chyby bylo třeba napravovat. A nejvyšší magický lektor jí rozhodně nešetřil. Od rána do pozdního večera se cvičila v magii a kromě zacházení s předměty, měnění podoby předmětů a iluzí po ní Marhas požadoval už i kouzla určená k boji.

A to nebylo jediné, co se změnilo. Navlékl jí do bílé uniformy, kterou vídala u všech magických rekrutů nad deset let věku.

,, Jsou to naprosté základy, nechápu, proč tímhle neprocházíte dřív. Cvičení v dešti se tomuhle jen těžko vyrovnají, " řekl jí, když jí uniformu předával. Lekce s uniformou fungovala na stejném principu jako ty, které absolvovali při zdatném pršení. Museli se chránit vrstvou magie, aby nepromokli. Jenže takové lekce zpravidla trvaly polovinu dne a děti po nich padaly do postele vyčerpáním mnohdy bez večeře. To, co po ní ovšem Marhas chtěl, bylo nevyslovitelné.

,, Tu uniformu ze sebe nesundáš celý den... Od rána do dalšího rána. Chci, aby byla úplně čistá. Nebude na ní vůbec nic, ani skvrnka. " To si Cassé neuměla představit. Odpuzovat od sebe déšť zvládala, ale bylo to útrpné. Má to samé provozovat celý den a nezašpinit uniformu? Ještě když jí Marhas na další lekce vyhnal do lesa...

Samozřejmě, že ani ona nedokázala splnit jeho požadavky na první pokus. Ani na druhý... ani na třetí... Až čtvrtý den čtvrtá uniforma byla jen s jednou malou skvrnou od bahna, která na ní ulpěla, když po dni čarování běžela do kláštera na večeři a upadla... Večeři nestihla, přirozeně. Zůstala ležet v blátě, a protože se tak moc snažila udržet uniformu čistou, už zkrátka neměla sílu se zvednout. Marhas ji na místě objevil po dobré půl hodině. Zvedl ji na nohy a dotáhl do jejího pokoje. Po cestě pouze prohodil: ,, Jsi docela odhodlané dítě. "

Následující den zůstala i přes veškeré nástrahy uniforma čistá jako právě napadlý sníh. Tou dobou Cassé netušila, že bílá se na dlouhou dobu stane barvou, která jí bude připomínat utrpení a bolest.

A takhle to chodilo půl roku. Cassé trpěla pohledy svých vrstevníků, trpěla magickými cvičeními, ale něco v ní se zocelilo. Možná za to mohl Marhas... Trávil s ní mnoho času, byl to někdo, kdo ten vzácný čas věnoval jenom jí. Nebyl přátelský, nebyl ani milý, ale viděl věci, které nikdo jiný ne... Viděl její upřímnou snahu a úsilí, odhodlání, pokroky, jejichž množství a velikost neúměrně stoupaly po celou dobu.

A navíc ji už nyní považoval za budoucí Most. Neustále jí připomínal její nadání, její zářnou budoucnost... Co Cassé zbývalo, než se tohoto nápadu, tohoto snu chytnout? Stát se mostem byla jediná možnost jak odtud zmizet. Mosty byli bludní mágové, cestovatelé, nezdržovali se na jednom místě příliš dlouho. Vraceli se do místa, kde je vychovali, přinášeli mu slávu, ale většinu času trávili na cestách. A to Cassé chtěla... to potřebovala. Být co nejdál od všech, kteří jí trápili. S Marhasem, zdálo se, měla být cesta mnohem snazší.