Krása psích očí

Podezření

Pozn. autorky: kdyby nahoře chyběl obrázek, dejte mi vědět.

„Fakt se po tobě někdo shání," zamyšleně jsem prohodil k Leemu, který seděl na gauči v mém oblečení, které jsem mu ráno půjčil, a četl staré noviny.

„Ano," odpověděl zdvořile a já si dal ruce v bok.

„Nechceš mi říct, co to je za lidi a proč tě chtějí? Nemáš snad v rejstříku nějakou špínu?" začal jsem výslech. Jsem nápomocný člověk, jak mě právě můj děda učil, ale nechci, aby toho někdo zneužíval.

„Ne, to jistě ne," usmál se na mě a znovu stočil pohled na papíry.

„Neměl bych si do domu tahat cizí lidi. Pokud mi neřekneš, co se děje a proč se mě to týká, budu tě muset vystěhovat," na rovinu jsem ho upozornil a on ke mně vzhlédl.

„Dědeček povídal, že to víš," řekl, a když jsem na něj zavrtěl hlavou, pokračoval, „jestli ne, pak ti to říct nemůžu."

„Tak budeš muset ven..." rozhodil jsem ruce. On chvíli koukal na mě a párkrát mu zrak cukl ke dveřím pokoje pro hosty.

„Stačí stručně?" vypadlo z něj nakonec.

„Zkus to," vyzval jsem ho a hodil k němu hlavou. On spořádaně odložil noviny na stoleček a napřímil se v zádech, otočený na mě.

„Ti lidé by mi ublížili ,v zájmu vědy'," důrazně naznačil, že se mu druhá polovina věty příčí. To mi samozřejmě nestačilo.

„Proč? To jsou nějaký pokusy na lidech nebo co?" sedl jsem si zaujatě na židli u jídelního stolu, takže jsme spolu hovořili ve vzdálenosti několika metrů.

„Dá se to tak říct," kývl a rozčepýřené vlasy se mu u toho pohnuly tam a zpět. Nic jsem neřekl, čímž jsem mu dal najevo, že má pokračovat. „...Překvapuje mě, že to nevíš. Dědeček mě přesvědčil, že je na tebe spoleh." Nechápal jsem, proč neustále nazývá mého dědu „dědeček", když mu ani není příbuzný.

„Ale proč chtěj zrovna tebe?" doptával jsem se a děkoval vesmíru, že mi nadělil trpělivost.

„Protože mě už skoro měli na stole."

„Na jakým stole?" chtěl jsem vědět víc. On se mi podíval přímo do očí.

„Víc už toho prozradit nemůžu," usmál se omluvně, „doufám, že to stačí k tomu, abys mě u sebe nechal ještě pár dní - týden dva." Samozřejmě jsem měl leda víc otázek, ale protože mi vzhledově připadal ještě mladší než poprvé, slitoval jsem se nad ním a dovolil mu si zbytek zatím nechat pro sebe.

Pokusil jsem se hodit podezření na toho kluka za hlavu a předstírat, že se nic nenormálního neděje, ale chvilkami to šlo hůř. Několikrát jsem si všiml krátkých černých chlupů na místech, kde Lee vysedával, nebo i trochu delších, tentokrát šedých, u dveří do jeho pokoje. Občas odtamtud šel zvuk, jako kdyby klepal několika tužkami do podlahy, nebo snad lezl oknem, ale říkal jsem si, že se mi to asi jen zdá.

. . .

V pondělí jsem strávil většinu svého dne u počítače a z domu jsem vyšel až po obědě, když jsem potřeboval vynést koš a pomoct kamarádovi na konci ulice s umístěním nové pračky. Nechal jsem za sebou odemknuto, protože v naší ulici se nikdy nic neztratilo, všichni se známe, a kdyby Lee chtěl, může někam jít a neřešit zamykání.

Trvalo to jen chvilinku - deset patnáct minut -, ale na cestě zpět mě výhled na nevídanou situaci donutil přidat do kroku. Před mou brankou stál pes, který štěkal na nějaké dva muže. Když jsem se dostal až ke svému domku, poznal jsem v nich ty pány ze včera. K tomu jsem v koutku oka zachytil i dokořán otevřený vchod. Oni mě okamžitě varovali, že ten „čokl" má vzteklinu a že se o něj postarají a zkrotí ho.

Jakmile se však ke zvířeti pokusili přiblížit, to se spěšným pohledem vzad přicouvalo až ke mně a vrčelo a štěkalo ještě výhružněji. S jejich dalším krokem se mi takřka zapřelo bokem o levou nohu. Poznal jsem v něm dobrmana a jeho gesto mě neděsilo. Z části mi spíš připomínalo ochranu před nebezpečím.

Tu jsem si vzpomněl na dědu a jeho historky. Vždycky mi vyprávěl o zázračných lidech, kteří jsou schopni se přeměnit na zvíře. Apeloval na mě, že jsou křehcí a je potřeba je chránit. Byl jsem tehdy ještě malý, ale v tento moment jsem si vzpomněl zcela jasně a spojil si to všechno dohromady.

„Promiňte, ale tohle je můj pes," překřikoval jsem rázně jeho vzteklý štěkot prošitý vrčením, „je vycvičený, aby nikoho k pánovi nepouštěl, takže být vámi ho nepokouším." Oni se naráz zachmuřili a zastavili. Neměli moc na výběr, a tak se začali neochotně vzdalovat. Pes se stále tišším a tišším vrčením a občasným náznakem štěknutí po chvíli pomalu dosedl na zadek. Když se nám vetřelci ztratili z dohledu, otevřel pusu, vyplázl jazyk a jako každý jiný pes jen mlčky rychle dýchal, sleduje ulici před sebou.

Okolím zavládlo ticho rušené pouze hlasitým dechem černého dobrmana a já se vydal domů. Nechal jsem za sebou pootevřené dveře, aby zvíře mohlo dovnitř. Nad ničím jsem nepřemýšlel, jen jsem si šel připravit něco malého k snědku.