Myslím, že každý zná ten pocit, když do vás lidé za den nahustí snad miliony vět, ale vy si i tak z nich pamatujete jen tu, která vám zlomila srdce....tak tohle já neznám. Nepamatuju si ani jedinou podstatnou větu. A už párkrát se mi to vymstilo. Například když jsem před třemi dny nedávala pozor, přeslechla jsem slova: "Vše se urychlilo, stěhujeme se už za tři dny."
A proto všem radím-NIKDY nebuďte ve vlastním světě déle jak třicet minut.
Tákže, nová povídka...vím, prolog je krátký....vím, že to zní jako to typické drama aneb-"holka se přistěhuje, zamiluje se do kluka, hádka, usmíření a žili spolu šťastně až na věky" .... ale nic takového to v žádném případě nebude! Chci prostě jenom ukázat, že stěhování není vždycky špatné. Je to nová šance. Čistý štít. Asi se zdá divné, že zrovna tohle je důvod k napsání povídky, ale lidé se běžně stěhují. A spousty z nich nedobrovolně, proto si myslím, že by to měli vědět. Takže sem nebudu psát, že doufám že se bude líbit. Protože to nepotřebuju. Potřebuju, aby někomu pomohla.
Avril
