Vážně jsem to nechtěla udělat. Ne teď. Možná za týden, za dva, ale teď ne. Prostě jsem nebyla připravená.
Neměla jsem sílu otevřít dveře a spatřit ty tváře, které se zaměří jen a pouze na mou osobu. Bála jsem se. Děsila mě představa těch mnoha cizích tváří, které by mě probodávali skrz na skrz pohledem jasně říkajícím "Ježíš, ta je divná!" Ale co jiného jsem mohla dělat.
Pravda. Pořád tu byla ta možnost otočit se a utéct zadním vchodem. Po pravdě řečeno jsem nad tim dokonce realisticky a naprosto seriózně uvažovala.
Moje dilema ale nakonec vyřešila malá brunetka, která mi zaklepala na rameno. "Ahoj. Ty budeš asi Bella." Přikývla jsem. "Jsem Tiffany, ale můžeš mi říkat Tif." Jenom jsem pokývla hlavou. Tenhle rozhovor mi byl nepříjemný. Velice nepříjemný. I když Tiffany vypadala mile.
"Půjdeš dál?" Zeptala se. Trhla jsem sebou. Už jsem chtěla otevřít dveře, pod návalem velkého tlaku, ale zarazila mě Tiffanina ruka. "Ne, ne, ne...to je v pohodě. Jestli se potřebuješ ještě pořádně prodýchat, já počkám." Řekla a široce se usmála. Úsměv jsem jí oplatila.
Tak strašně moc jsem chtěla říct "Děkuju mockrát. Ještě chvilku prosím počkej." Ale bylo mi to trapné. A tak jsem otevřela.
Celá, podotýkám CELÁ třída mě naprosto cizích dětí na mně upřela zrak. Nebyla jsem schopna zaostřit na konkrétního člověka. Viděla jsem jen sedmadvacet dětí s prázdnými výrazy. Cítila jsem se utlačeně. Jako by se celá mistnost zmenšovala.
"Ehm, ehm." Ozvala se za mnou Tiffany a já jí za to byla neskutečně vděčná. Jako by to pro ostatní byl signál. Všechny pohledy se najednou upíraly na něco jiného.
Jeden blonďatý kluk se nápadně věnoval skicáku jeho černovlasé sousedky, do kterého si cosi zapisovala. Jiný, tmavovlasý kluk něčím bavil dalších sedm lidí. A nějaká dívka si dokonce prohrávala se zipem u mikiny tak, že to znělo jako melodie rolniček...., což mi velice lichotilo, i když o tom nevěděla.
Teď však přišel další nehezký okamžik. Nevěděla jsem, kam si sednout.
