Je ponurý zimní večer. Sedím v potemnělém pokoji a uvažuji. Vzpomínám. V mysli se mi vynořují aspekty mého dětství, které se vryly tak přehluboko do paměti, že po celý život nezmizí.
Nerozsvítím. Vyhovuje mi sedět v téměř naprosté tmě, v níž nerozeznám nic než nejasné obrysy. Jen občas ji na prchavý okamžik přeruší dravá světla reflektorů auta jedoucího za okny po ulici.
Ve vedlejším pokoji něco zašramotilo. Zřejmě kočka. Ale to mě nemůže vytrhnout z proudu vzpomínek na jiné večery, velice podobné, a přesto ohromně vzdálené skrz neúprosné vody řeky času.
Opět slyším zvláštní šramot, ale nevzrušeně sedím dál v pohodlném křesle. Vím, že jsem zamkl a nikdo mě nemůže vyrušit. A tmy se nebojím.
Už ne.
Dokud jsem jako malý spal s matkou v jedné místnosti, vše bylo v pořádku. Ale když jsem získal vlastní pokoj, život se mi změnil.
Nedokážu říct, kde leží počátky mého strachu. Nemám žádný konkrétní nepříjemný zážitek související s tmou. Zřejmě u mě došlo k pokřivení instinktivního respektu z noci, pocházejícího z doby dávno před úsvitem civilizace.
Pravdou nicméně je, že každý den mě strašila vtíravá myšlenka, co se stane, až přijde noc a matka mě pošle spát. Krčila se uvnitř mého mozku, živořila na hraně nevědomí, skomírala kdesi vzadu v hlavě, nikdy ovšem nezemřela. Neustále mi připomínala, že kromě bezpečného světa zalitého konejšivým světlem existuje i brutálně studený svět tmy a děsu. A že ať udělám během dne cokoliv, stejně se do něj na sklonku večera budu muset ponořit a zoufale se snažit vydržet a přežít.
Každý den jsem s bušícím srdcem došel k vypínači a několik chvil se odhodlával. Pečlivě jsem si vyměřil vzdálenost k posteli, přesně si naplánoval své pohyby a nakonec se přinutil zhasnout.
Než uplynuly tři nebo čtyři vteřiny, vrhl jsem se do zdánlivého bezpečí peřinového světa. Bleskově jsem ukryl své tělo pod pokrývku, založil jí okraje, aby ke mně nic zvenčí nemohlo proniknout, a celý, včetně hlavy, jsem se snažil být pod peřinou pro všechny démony noci neviditelný.
Někdy jsem se po několika desítkách minut odhodlal vystrčit hlavu ven, ale většinou jsem usínal skrčený uvnitř dusného a horkého pekla, které pro mě ovšem bylo lepší alternativou než čelit všem těm nestvůrám pohybujícím se kolem postele.
Poté, co jsem v televizi viděl jednu děsivou reportáž o posednutí ďáblem, dostaly mé noční můry konkrétnější podobu. Na základě jednoho stylizovaného záběru jsem si začal představovat žhnoucí rudé oči zářící v temnotě.
Dodnes vidím celou situaci velice živě před sebou. Zatímco já se zoufale krčím pod dusivou peřinou, kolem postele obcházejí přízraky a navzájem po sobě sekají dlouhými pařáty, protože se nemohou dohodnout, čí kořistí se nakonec stanu.
Vtom ale všechny obludy strnou a vzápětí se tiše vytratí, neboť přichází sám vládce temnot. Jeho rudé oči hoří do noci, propalují se skrz pokrývku i mé tělo až do k těm nejniternějším myšlenkám. Zatímco jiní démoni se projevují agresivními pohyby a skřeky, on jen tiše a klidně obchází, protože ví, že dohání ostatní k šílenství jen pouhou svou přítomností.
Doufal jsem, že démon již další večer nepřijde, ale mé naděje byly vždy liché. Každou noc jsme si navzájem čelili - já vystrašený a zoufalý, démon nelidský a spokojený svou nadvládou. Jen výjimečně mě zachránila matka, když vešla do vedlejšího pokoje a rozsvítila, neboť on světlo nesnášel. Vždy šlo včas jen o dočasnou pomoc, vždyť po jejím odchodu se vždy vrátil, navíc plný vzteku, že byl vyrušen.
Trvalo mi mnoho let, než jsem si uvědomil, že jen já udržuji všechny přízraky při životě a záleží pouze na mně, jak dlouho budou existovat. Přesto si dodnes nejsem jistý, zda jsem je usmrtil definitivně. Občas mě v posteli přelije vlna iracionální hrůzy a já pak nervózně ležím uprostřed sametově černé noci a modlím se, aby se okolo mě nic nepohnulo.
Je ponurý zimní večer. Sedím v potemnělém pokoji a přemýšlím.
Vzpomínám.
A uvažuji nad tím, zda jsem skutečně všechny nestvůry zlikvidoval jednou provždy. Docházím k domněnce, že ano.
Mírně se usměji, protože nyní už se tmy nebojím.
Ve vedlejší místnosti se opět něco ozve, tentokrát hlasitěji než předtím. Navzdory příjemné ospalosti se přinutím stočit hlavu k otevřeným dveřím.
Hledím do obrovských, krvavě rudých očí bez víček, které žhnou v temnotě jako nikdy nekončící výbuchy, jako bezedné oceány ohně. Nic jiného nevidím, skoro mám pocit, že celou démonickou bytost tvoří jen ty obří, plápolající oči.
Vyzařuje z nich nadšená a nevázaná radost, že jsme se po letech znovu shledali.
Z velké části autobiografie, snad ne proroctví.
