Krvavá jako Rubín

Jen Zvláštní Sen - Kap. 1.

Ikdyž jsem se přesvědčovala, že nechci znát mého tajného ctitele, malá část mého srdce umírala touhou ho poznat. Napadaly mne různé myšlenky, od koho by mohla být. ,,Musí být od někoho ze školy, jinak si nedokážu vysvětlit, kdo všechno krom lidí ze školy a města ví naší adresu." Vydala jsem ze sebe po chvíli přemýšlení.

,,Třeba je od někoho úplně jiného než ze školy, možná od někoho koho neznáš." Obrátila se sestra na barové židli a kulišácky se ušklíbla, poté dodala: ,,Udělala jsem ti snídani, ikdyž se teda divím, že zrovna ty vstáváš brzo, než je u tebe zvykem."

,,Od koho jiného by mohla být, když nikoho jiného krom lidí z města ani neznám..... nikoho kdo by měl...." Zamyslela jsem se nad těma krásnýma hypnotizujícíma očima. Ty červené oči... normální člověk takové nemá, žádné lidské oči ve tmě nesvítí.

,,Kdo by co?" zasmála se, podepřela si rukou hlavu a tázavě na mě hleděla.

,,Ale nic... A děkuji za tu snídani." Dodala jsem a pozdvihla talíř s chlebem obloženým avokádem.

,,Není zač, máma už musela do ordinace, takže papír s úkoly nám nechala na ledničce. Proč si k tomu jídlu nesedneš Ami? Copak nás máma neučila nějakým způsobům?!" Emka svraštila obočí. Měla své přesvědčení, že když se jí v sedě, člověk poté nemá hlad klidně i osm hodin a není tak podrážděný než obvykle.

,,Spěchám, abych si dala ještě ranní běh, a pak hned utíkala na bus. Na ty úkoly se hned podívám. A jaktože že takhle brzo musela jít do ordinace a v sobotu? Vždyť je teprave půl šesté." Dodala jsem s plnou pusou.

,,Nějaká kobyla měla komplikovaný porod, tak máma tam musela hned jet. Kam se chystáš jet busem?" zeptala se se zvednutým obočím.

,,Aha, no vstala jsem dřív, protože mám zkoušku zpěvu u paní Caderové, pak housle u Moleeové a nakonec bych si ještě chtěla někam zajít. A jelikož jsem vstala ještě dřív, něž jsem měla v plánu, zajdu si zaběhat." Odpověděla jsem, uklidila nádobí do myčky a přečetla si úkoly na dnešek. Na seznamu nebylo nic ultra náročného, jenom uklizení pokojů což zahrnovalo umytí oken a podlahy, utření prachu a převléknutí postelí. Odebrala jsem se převléct do sportovního a poté si obula boty. ,,Za hodinku jsem zpátky." Křikla jsem ze schodů na Emku, která stále jedla snídani.

,,Buď opatrná prosím." Řekla polohlasem ještě v pyžamovém setu, když mě vyprovázela z domu. Kývla jsem na to a vyrazila. Nasadila jsem si sluchátka a dala si asi osmi kilometrovou trasu. Byl krásný slunný dubnový den a jelikož bylo teprave šest hodin, bylo ještě chladno a nikdo moc venku nebyl. Zvláštní na tom nejvíce bylo, že kdekoliv jsem běhala, byli ti zvláštní chlapy. Vídávala jsem je celé dětství, nikdy mi nikdo neřekl, co jsou zač. V jejich blízkosti jsem zrychlila, měla jsem z nich nepříjemný pocit.

Chvíli jsem se zastavila na kopci, viděla jsem krásné ranní slunce, nakonec jsem si sedla pod javor, který měl krásné světle limetkově zelené listy. Myslela jsem na to, co bude až dostuduju. Ikdyž mi teprave bude 17, přemýšlela jsem, že bych šla na univerzitu, ale na kterou bych chtěla jít, jsem neměla ani ponětí. Chodila jsem sem často, častokrát jsem taky myslela na tátu. Nevím proč, ale nikdy jsem si na něho nemohla pořádně vzpomenout, myslím na jeho přesný vzhled. Vím o svém tátovi jen to, že měl kratké zlatavé vlasy, zuby těch vlasů mu zasahovaly do tváře. Jeho oči mi připomínaly krásnou tmavě zelenou louku a vyrýsované kosti na obličeji mu utvářely domynantní říz. ,,Proč si tě nepamatuju?" řekla jsem nahlas úzkostlivě sama pro sebe s domněním, že jsem sama a koukala do nebe.