Krvavá jako Rubín

Pravda bolí - Kap.3.

Pohled Emky

Když jsem Ami řekla, že už žádné krevní sáčky nemám a jsem hladová, bez váhání mi nabídla svůj krk. Ten kdo váhal, jsem byla já. Věděla jsem, že když se to máma doví, bylo by kurva zle a kdyby se to dověděli Královští, tak je po mně už definitivně. Nechtěla jsem se od ní napít, ale můj pud mi říkal: ,,Podívej se na ten krásný krček. Představ si jak v jejích žilách tepe krásně čerstvá, horká a voňavá krev. Jen si představ, jaké by to bylo se do jejího krčku zakousnout svými tesáky. No tak... Kousni ji!" Nakonec jsem zvážila všechna rizika, trošku si Ami nastavila, abych měla dobrý přístup k jejímu krku. Zakousla jsem se a při tom cítila jak mé tesáky probodly její kůži. Když jsem se zakousla, Ami sebou trhla, byla to normální reakce těla. Její krev byla jedinečná, nádherná sladká chuť horké krve mi protékala hrdlem. Její vůně mě paralyzovávala. Byla tak moc dobrá, že jsem nechtěla přestat, avšak jediné co mě donutilo, bylo to, že mi Ami omdlela v náručí. ,,Promiň princezno," pošeptala jsem jí ladně do ucha. Opatrně jsem jí položila na postel a přikryla dekou. Její krev se potřebovala zregenerovat, stejně jako její síly.

Celou dobu jsem čekala, než se probudí. Uběhla hodina a stále nic, pořád se nevzbudila. Co si budeme, měla jsem strach, že se mi už neprobere. Nakonec jsem na speciálních stránkách našla, co jsem potřebovala, aby se tak nestalo. Podepřela jsem jí hlavu dvěma polštáři a z kuchyně jsem jí přinesla brusinkový džus, ten podporuje krvetvorbu, což "oběť" v tomhle případě, Ami, potřebuje. Položila jsem jí ho na stůl, protože kdybych jí ho nalila do krku, tak je po ní. Pořád se nevzbouzela, pokud přijde máma a Ami ještě nebude vzhůru, jde všechno do kytek. Nezbývá nic jiného než čekat.

Pohled Soly

Byla jsem normálně v práci a zrovna jsem dovyšetřila papouška. Ve tři mi zazvonil telefon, omluvila jsem se paní Walettové, předepsala kapky pro papouška a řekla jí, že zbytek s ní dořeší setřička. Zvedla jsem telefon, ve kterém se ozvala Amina třídní učitelka: ,,Dobrý den paní Smithová."

,,Dobrý den, stalo se něco?" zeptala jsem se nervozně. Nestávalo se, že by mi třídní učitelka často volala.

,,Ano. Mohla byste prosím přijet do školy? Potřebovala bych si s Vámi o něčem promluvit, týká se to Ami." Hrozně mě zarazila, že by Ami něco provedla?  Ne, to je blbost! Obě mé dcery jsou slušně vychované, Emka sice kolikrát dělá neplechy a výtržnosti, ale jinak jsou obě moc hodné. 

,,Provedla něco?" zeptala jsem se v rozpacích.

,,Ne ne paní Smithová. Jen, bych si s Vámi potřebovala o něčem důležitém promluvit. Mohla byste přijít ještě dnes?" Proboha o čem chce mluvit?

,,No dneska končím až o půl paté. Je to pozdě, když bych tam přijela ve třičtvrtě na pět?"

,,Nene, to je dobré, kvůli některým studentům vysoké školy jsme tu až do sedmi."

,,Dobře, tak se uvidíme. Nashledanou."

,,Nashledanou." Ozvalo se na druhé straně telefonu. Byla jsem z toho úplně mimo. Přemýšlela jsem, o čem by tak chtěla se mnou mluvit, možná o té hrozné učitelce. 

V rychlosti jsem napsala zprávu Emilii: ,,Ahoj, přijdu pozdě. Asi okolo sedmé, spíše po sedmé. Mám ještě nějaké vyřizování ve městě, udělala jsem dopoledne guláš. Můžete si ho dát buď s knedíkem, nebo s těstovinami. Je to všechno v ledničce." Přijala jsem ještě na očkování retrívra a zkontrolovala zvírátka po operacích. Převlékla jsem se do civilního, rozloučila se Hanah, mojí pomocnou sestrou na veterině, a odešla k autu. Nakonec jsem dojela do školy dřív, asi o deset minut. Nahlásila jsem se na vrátnici a čekala až Amina třídní pro mě přijde.