Hand In Hand We Go Foward [Bakugou X Reader S2]

1

Byl to deštivý den. Mraky nepřipouštěli žádné světlo k zemi což udělalo "zimní ráno" atmosféru. A přes to už bylo něco kolem páté večera.

Tohle ošklivé ale komfortní počasí tu bílo celí den a nikdo už se ani neptá kde se tohle počasí vzalo. Místo toho si hodně lidí stěžuje jak má mokro v bitech kvůli tomu že ty co zrovna mají jsou děravý.

Já jsem ta co si stěžuje na děravé boty.

A taky neplánuji kupovat nové boty, radši budu kupovat neustále ponožky.

Od doby co jsem se odstěhovala od rodičů jsem se sotva uživila. Moc peněz není, nemám tušení kam všechny ty peníze dávají ale určitě nejdou lidem co je nejvíce potřebují. A přes to že pracuju od šesti rána do osmi večera, tak určitě nedostává placeno tolik kolik bych měla.

Ale proč bych s tím měla bojovat. Proberu to s šéfem ten si postěžuje jak si furt na něco stěžují a nic se na konec nezmění.

Katsuki taky nikdy neodešel z mojí mysli. Ať jsem se snažila sebevíc tak jsem se nemohla vrátit do toho snu. I přes to jak moc toužím se navrátit, nejde mi to.

Nedostávám kvůli tomuhle dostatek spánku, a už vůbec nenacházím chuť k práci.

Ale bylo tu jedno malé plus. Stále me nikdo nezastaví od toho abych nad ním přemýšlela. Bylo to pět let a stále jsem do něj zamilovaná jak alkoholik do alkoholu.

Něco mi hluboko v hlavě říká že když takhle budu pokračovat tak že se něco změní k lepšímu. Ale ta racionální část zase říká že se nic nezmění.

Ta racionalní část by taky mohla zmlknout aspoň jednou, její komentáře jsou neskutečně otravné.

Každý den dělám furt to samé ale jednou se rozhodnu něco jenom trochu změnit. Aspoň malinko at ten svět není tak smutný.

"To bude 390 yenů to bude." Žena za pultem oznámila. Dost peněz za jedno kafe ale co už.

"Tu to máte." Položila jsem peníze na pult a posunula to k té ženě. Žena si to vzala a dala to do kasy tak jak by měla.

"Až to bude hotové tak vás zavoláme." Upozornila a odešla od pultu ke stroji.

Já se mezitím posadila a čekala. Je hezké si udělat hezky den, I když je to jen jeden den, budu z toho mít radost ještě pár dnů.

Mezi tím so se to dělá si vytáhnu svůj telefon abych se podívala jestli nemám nějaké zprávy nebo zmeškaných telefonáty, ale k mému štěstí ne.

Bylo by hezké kdyby někdo z rodiny zavolal, ale podle všeho co jsem si spojila, kdyby mi volali tak vím že po mě něco chtějí.

Moje kafe bylo hotové co by dup a já zase mohla vyrazit na cesty domů.

Kafe bylo horké, sotva jsem ho držela. Snažila jsem se ho i neupustit když už jsem ho zaplatila.

Tak pomalu pochoduji deštivým Tokyem a opatrně usrkavám své kafe. I když už ho nemusím usrkávat, stejně jsem si spálila jazyk.

Po nějaké době to kafe schladne a já se konečně můžu pořádně napít. To kafe je dobré, ne moc sladké, ne moc hořké, prostě perfektní.

Ale při tom dlouhém napití někdo do mě ždouchne a já musím přestat pít jinak se zadusím. Otočím se abych viděla kdo do mě strčil, ale za mnou nikdo není. Otočím se zpátky do předu a tam taky nikdo.

At se Otočím jak moc chci ale v dohledu nikdo. Tokyo je živé město and najednou všichni jsou fuč.

Na chvíli se zakoukam do blba a pak se kouknu na to kafe.

"Co mi do toho dali..?" Zamumlám si pro sebe a pořádně nakouknu to toho kafete pro inspekci. Nic, je to normální kafe. Ale to nevisvetluje proč jsem najednou sama na ulici v tom nejživějším městě ve kterým jsem kdy byla.

Já ani nebyla na tom místě kde jsem zastavila!

Všechno se to stalo během sekundy.

Otočím se sem a tam a snažím se vzpomenou od kud znám tohle místo ale na nic jsem nepřišla. Až na jednu věc.

Původně jsem odešla z tam toho světa bez quirku.

"Proč to neviskoušet?" Vytáhla jsem svojí ruku před sebe a začala ji vsemožně flexovat. "Co by se mohlo stát?" Zeptala jsem se sama sebe.

Po flexování ruky jsem skupina sukniup prsty a tím jsem vytvořila něco jako jiskru.

Byla jsem překvapená a tak jsem tam v tichu stála a usmála se.

Úsměv mi však rychle spadne z obličeje.

Mé kolena se podlomili. Nikdo mi ic neudělal, jenom se mě nohy snad vypnuli.

"Co to-" a dříve než dořeknu svojí větu tak se mě chytne nesnesitelná bolest.

Jenom lehce hýkám a snažím se být ticha abych nechytila něčí pozornost. Ani nevím proč.

A hned po té co začne tato boles větší bolest začne růst od konecku mých prstů do mého těla.

Nebyla jsem ještě nikdy ve větší bolestí.

Velmi pomalu jsem cítila jak mít a bolest roste do krku a hrudi.

Nedalo se to snést a bolestí jsem začala ječet. Nedokázala jsem myslet ani sledovat co se dělo, jenom jsem držela své oči zavřené a ječela ze svých plných plic a doufala že mi někdo pomůže.

Trpěla jsem na tolik že jsem ani nevnímala co se kolem mě děje.

Ani nevím co se dále dělo, vím jenom že většina té bolesti přestala.